Článek
Stát víc než dvě hodiny na divadelních prknech nebo čekat v zákulisí na příslušnou repliku, a pak se dočkat potlesku od spokojeného publika může být pro řadu herců jako droga. Někdo hraje až do posledního dechu, někdo dá na dobře míněnou radu svých lékařů a sám kariéru ukončí, aby mohl ještě třeba natáčet. Bohužel jsem nikdy neměla to štěstí vidět paní Jiřinu naživo a teď už se mi to ani nepodaří.
Klobouk dolů, že vystupování v divadle zvládala až do svých 92 let. Je celá řada mladších, kteří kariéru uzavřeli dřív s tím, že už na to nemají síly nebo chuť věnovat publikum většinu svých večerů.
Jiřinu Bohdalovou řadím k podobným životním fenoménům, jako Karla Gotta, byť jsou jejich osudy v lecčems odlišné.
Malou holčičku ze Žižkova to k divadlo přitahovalo díky mamince Marii, nadšené ochotnici. Ta jí ale nachystala trochu jinou kariéru - svojí Jiřinku nechala zapsat do baletní školy a také do komparzu u stále populárnějšího filmu.
Díky tomu přišly první drobné role, premiérová už v pěti letech. Pozornost na sebe malá herečka strhla až o pár let později dětskou rolí v „Madla zpívá Evropě“. V té době ji diváci vnímali jako českou Shirley Templovou, čemuž odpovídaly její velké oči a kudrny.
Po maturitě na dívčím reálním gymnáziu působila Jiřina tři roky coby učitelka v Ostravě, ale pak se vrátila do Prahy, kde ji po studiu na DAMU přijal do Divadla ABC Jan Werich.
Oč se jí dařilo víc v kariéře, o to větší starosti měla v soukromí. Její otec František Bohdal byl totiž v roce 1954 odsouzen komunistickým soudem na 15 let za napomáhání při vlastizradě a ukrývání zbraní. V té době mohl dopadnout i mnohem hůř, třeba s trestem smrti, což se v jeho případě naštěstí nestalo.
Přesto to byla obrovská rána - maminka Marie se zhroutila a Jiřina se musela starat o ní i o mladší, teprve 12letou sestru a také o svou budoucí dceru Simonu, kterou právě čekala. V té době se naučila zatnout zuby a soustředit se na to nejdůležitější - postarat se o blízké.
Po Divadle ABC a Městských divadlech pražských přišla v polovině 60. let nabídka snů - Divadlo na Vinohradech.
Když už to po všech stránkách - včetně osobní - vypadalo nadějně, přišla další rána - příchod vojsk v srpnu 1968 a s ním spojená emigrace mladší sestry do Švédska. Pro Jiřinu to znamenalo přitlumení kariéry.
I díky tomu, že se nesměla na plátně nebo obrazovce moc objevovat její tvář, našla se v namlouvání dětských večerníčků - Pohádek z mechu a kapradí nebo o Rákosníčkovi, přes které ji tehdy „objevila“ generace Husákových dětí. Méně známou skutečností je, že dětem vyprávěla pohádky i v Československém rozhlase jako oblíbený Hajaja.
Velkou pomoc pro paní Bohdalovou znamenalo angažmá v Televarieté, kam si ji výslovně vyžádal dramaturg, scénárista a moderátor Vladimír Dvořák. Znali se a spolupracovali spolu už od 50. let, takže přesně věděl, že Jiřina dokáže zahrát jakoukoliv roli - od oslnivé moderátorky v krásné róbě až po tetku ze vsi. Bohatě toho využil v celé řadě scének, které byly nedílnou součástí komponovaného programu plného písniček, varietních vystoupení a baletu.
Po odchodu z Vinohradského divadla nabídl angažmá Jan Hrušínský ve svém divadle Na Jezerce, kde Jiřina Bohdalová působila od roku 2005 až do současnosti.
Ve své herecké historii má stovky rolí, o těch televizních a filmových by se dal napsat minimálně další článek. Každopádně Jiřina Bohdalová je takový fenomén, že se dostala i do absurdního dramatu. Václav Havel si ji do své Audience „vypůjčil“ jako zbožňování hodnou ikonu, pro kterou by sládek z pivovaru klidně zradil i STB.
