Článek
Babička mi to tehdy vysvětlila tím, že ve vedlejším bytě žijí dvě sestry vyššího věku, jedna ovdovělá, druhá se ani nevdala. Žádná neměla děti, takže bydlí spolu, aby jim příjmy zajistily slušný život, včetně pravidelné dovolené v lázních. Navíc díky tomu nemusely přepustit byt o třech velkých pokojích rodině, pokud by úřady zjistily, že obývají tzv. „nadbytečné metry“.
Jenže pak si se svou známou nad kávou a zákuskem špitala něco o bostonském manželství. Asi si obě myslely, že celou pozornost věnuji výhradně mourovatému kotěti a neposlouchám, o čem se ony baví. Díky tomu jsem zjistila, že babička nemluvila až tak úplně pravdu. Ony paní - jedna profesí učitelka, druhá soudní zapisovatelka - v žádném příbuzenském vztahu nebyly - tedy alespoň ne oficiálním dle socialistického vnímání rodiny.
Nadlouho jsem dávnou příhodu vypustila z hlavy. Až donedávna, kdy se mi výraz sám připomenul, když jsem zjišťoval informace k jinému článku. Ono se totiž „bostonské manželství“ v posledních letech čím dál víc dostává zase na přetřes.
Vzácná momentka zachycující společnou domácnost Alice James (stojící) a Katherine Peabody Loring
Původní význam neznamená nic jiného, než že se dvě neprovdané ženy rozhodnou sdílet domácnost se všemi náklady i povinnostmi, aniž by byly jakkoliv závislé na mužích. Zda v tom hraje roli i fyzická přitažlivost nebo přímo vztah, toť otázka.
Nešlo tedy o v 18. a 19. století rozšířený model spolužití starší dámy a mladší placené společnice, která byla kvůli svému výdělku zcela existenčně odkázaná na svou zaměstnavatelku a její případné výkyvy nálad, ale na rovnocenné partnerství.
Jako takový se model soužití poprvé objevuje v románu amerického romanopisce Henryho Jamese Bostoňanky, který nemá český překlad - na rozdíl od autorova dalšího románu, i u nás známého Portrétu dámy. V Bostoňankách autor popisuje soužití dvojice žen na přelomu 19. a 20. století, do kterého se neúspěšně snaží prolamovat muž toužící po mladší z nich.
Ostatně James měl takové soužití přímo před očima. Jeho mladší sestra Alice, rovněž spisovatelka, se nikdy nevdala, naopak většinu dospělého života prožila se svou společnicí Katharine Peabody Loring, ředitelkou distanční katedry a knihovny. Obě spolu často cestovaly mezi Amerikou a Evropou a soužití jim vydrželo až do Aliciiny smrti v pouhých 42 letech, kdy podlehla rakovině prsu.
Profesorky Katharine Ellis Coman a Katharine Lee Bates spolu žily rovné čtvrtstoletí
Kde se „bostonské manželství“ praktikovalo poměrně běžně, byla Nová Anglie kolem roku 1900. Konkrétněji na půdě slavné ženské univerzity Wellesley College, vyhrazené nejlepším americkým studentkám. Elitní ženský vzdělávací institut založený v roce 1870 mecenášem Henrym Durantem a jeho manželkou Paulinou na velkorysém pozemku o rozloze 200 hektarů, přitahoval jako magnet nejchytřejší ženy z celých Spojených států.
Postupně se řada bývalých žaček sama stala zdejšími profesorkami a založila vlastní domácnosti. Nepřekvapivě často tvořené výhradně ženami - ať už šlo o ovdovělé matky doprovázející své vzdělané dcery, kterým vedly domácnost, sestry či sestřenice nebo právě nepříbuzné partnerky.
Legendárním se stalo 25leté soužití profesorky a sociální reformátorky Katharine Ellis Coman s profesorkou literatury a básnířkou Katharine Lee Bates, které ukončila až smrt druhé jmenované. Spolu s nimi obývaly jejich dům i Comanové matka a mladší sestra. Obě profesorky vedly ve svém domě i salon, kde se scházely a diskutovaly s dalšími vyučujícími.
Postupně se „bostonské manželství“ šířilo i dál, mimo akademickou půdu. Zpravidla se jednalo o vzdělané ženy působící v „mužských profesích“ - lékařky, právničky, vědkyně či učitelky.
Často se za spolužitím skrýval i nepřiznaný romantický vztah, na který by se v minulosti dívala společnost skrz prsty. Ovšem nebylo to podmínkou, často spolu žily ženy bez jakéhokoliv sexuálního pnutí, prostě jim vyhovoval nekomplikovaný vztah, kde si byly obě rovny a nikdo se nikomu nemusel podřizovat.
S větší tolerancí ve společnosti už se sice ženy nemusí skrývat, pokud je přitahuje stejné pohlaví, ovšem sociologové v posledních letech s úžasem zjišťují, že se objevuje novodobá verze bostonského manželství na bázi čistého finančního pragmatismu. Pozor, nejde o studentské spolubydlení.
Aby se vzdělané a slušně vydělávající ženy, které z různých důvodů nechtějí žít v jakémkoliv partnerském vztahu a nemusely se zejména ve velkých městech omezovat co do ceny nájmu za bydlení, v cestování či v dalších zájmech, sdílejí společnou domácnost a náklady na ní si dělí 50:50.
Přijde vám to zvláštní? Pak si vzpomeňte, kolikrát jste v poslední době slyšeli, jak je současný život pro mladé finančně náročný - a jste doma. Ostatně, nemáte nějaké ty „bostoňanky“ třeba za sousedky?
Pro další infromace:
