Článek
Navíc tu bylo početné německé obyvatelstvo, proto padl návrh, aby Adolf Hitler po vizitaci Prahy poctil svou návštěvou i největší moravské město, než se přesune do Vídně.
Místní členové polovojenského sudetoněmeckého dobrovolnického sboru (známí také jako ordneři) pod vedením JUDr. Karla Schwabeho nehodlali nic nechat náhodě, a tak ještě v noci ze 14. na 15 března obsadili nedávno dokončenou budovu policejního ředitelství v Orlí ulici. Zmocnili se v ní obsáhlé kartotéky, která mimo nacionálí nejrůznějších zlodějů a pobertů obsahovala i poměrně podrobné údaje o členech nejrůznějších spolků, včetně fašistů, socialistů či komunistů.
Schwabe, který se vzápětí prohlásil za policejního ředitele, nebyl žádné neviňátko. Brněnský rodák ještě jako student práv prováděl v nově vzniklém Československu špionáž ve prospěch Polska a Maďarska. Když byl v roce 1922 zatčen, soud mu vyměřil přísný trest, který po dvou letech skončil milostí prezidenta T.G. Masaryka.
Za zorganizování přepadení brněnského policejního ředitelství a následné předání budovy do rukou gestapa získal Schwabe post moravskoslezského viceprezidenta, který zastával až do konce války. Po jejím skončení byl ale souzen a v rodném Brně i popraven.
Budova někdejšího policejního ředitelství na Orlí ulici
Ani s obsazením Nové radnice se nečekalo, a hned 15. března ráno nakráčel do její budovy učitel obecné školy Oskar Judex v doprovodu 120 členů gestapa a za podpory 45. pěší divize XVIII. armádního sboru německé armády, aby převzal funkci starosty a mohl všechno připravit na slavnostní uvítání říšského kancléře, jehož projev k občanům města měl zaznít právě z radničního balkonu.
Ovšem situaci mu zkomplikoval dosavadní český starosta, prof. ing. Rudolf Spazier, který odmítl i pod nátlakem rezignovat. Ze své kanceláře na Nové radnici musel být doslova vyvlečen a ocitl se v internaci, ze které byl gestapem propuštěn až 23. března s důrazným příkazem, aby vůbec nezkoušel do radniční budovy byť jen vstoupit.
Druhé zatčení čekalo Spaziera už 1.9. téhož roku, kdy byl s dalšími „nepřizpůsobivými elementy s nepřátelským vztahem k Říši a protektorátu“ znovu zadržen. Po internaci na Špilberku byl převezen do Dachau a později do Buchenwaldu, kde strávil celou válku. Naštěstí ji, byť se zdravotními následky, přežil a mohl se vrátit do Brna. Ani tentokrát to ovšem nebylo na radnici, kterou pro změnu už stihli obsadit komunisté.
Nová radnice v Brně
Další, co muselo zmizet, než se vůdce dostavil do moravské metropole, byla zdejší výstavní Velká synagoga v těsném sousedství hlavního nádraží. Brněnští Židé si ji rozhodli postavit po reformě roku 1848, která v mnohém uvolnila dřívější přísná pravidla svazující jejich životy. Díky tomu se konečně mohli začít volněji stěhovat i pracovat v jiných, než do té doby jim určených profesích. Právě Brno se stalo jejich oblíbenou novou destinací, kde řada rodin začala úspěšně podnikat zejména v textilním průmyslu.
Samotná Velká synagoga vyrostla v někdejší ulici Spálená (dnes rohová parcela hraničící s ulicí Přízová) mezi lety 1853 - 55 a pyšnila se rozměry 22×27 m. Dvojice vídeňských architektů Johann Julius Romano von Ringe a August Schwendenwein von Lonauberg ji pojali ve zdobném, románsko-maurském stylu a židovská obec za ni zaplatila na 100.000 zlatých.
Impozantní chrám ale potkal 16. března 1939 tragický osud, kdy byl nejprve vypálený a poté srovnaný se zemí, aby „neurážel“ pohled Adolfa Hitlera ani dalších souvěrců. Dodnes je místo po synagoze opuštěné, ale právě v těchto dnech začíná rozsáhlý archeologický průzkum, který by na parcele měl odhalit, co všechno se z původní synagogy mohlo i po 87 letech dochovat.
Velká synagoga v Brně
Téměř každé město v Protektorátu Čechy a Morava muselo překřtít některou ze svých významných ulic či rovnou náměstí podle říšského kancléře. Ovšem Brno bylo výjimkou, to mělo náměstí Adolfa Hitlera hned dvě.
Prvním z nich - ještě z iniciativy jeho německých obyvatel - mělo být to hlavní, tedy dnešní náměstí Svobody. Jenže při projížďce městem v otevřeném voze se Hitlerovi zalíbilo spíš tehdejší Lažanské náměstí, které zdobil obří Německý dům. Na jeho osobní přání tedy byla cedule s názvem Adolf-Hitler-Plaz svěšena a přenesena o nějakých 500 metrů dál.
Vůdce mohl být nadmíru spokojený, zvlášť když ho v ulicích vítaly jásající davy. Po pár hodinách nasedl na hlavním nádraží do vlaku a pokračoval ve své jízdě do Vídně.
Lažanské náměstí s Německým domem kolem roku 1900
Paradoxně právě na „jeho“ náměstí se koncem dubna 1945 sváděly ty nejurputnější boje a Německý dům byl při nich tak poškozený, že musel být stržen. Jedinou upomínkou na něj je dnes vstup do zbytků sklepení, který je ale celoročně zakrytý dřevěným pódiem.
Lažanské náměstí už se nikdy ke svému původnímu názvu nevrátilo. Na památku přímo zde pohřbených sovětských vojáků neslo dlouho jméno náměstí Rudé armády, i když ostatky byly během pár měsíců pietně přeneseny na čestné pohřebiště na Ústředním hřbitově. Místo nic zabrala část prostranství bronzová socha vojáka zvedající ruku v gestu „Zastavte palbu“. V posledních letech se tu a tam objevují diskuze, zda by neměla být z centra města také odstraněna a najít nové místo rovněž na Ústředním hřbitově.
Nic takového nehrozí samotnému místu, protože to od května 1990 nese neutrální jméno Moravské náměstí a po celkové revitalizaci se z něj stal jeden z nejpříjemnějších parků v Brně, kterému vévodí především dětmi oblíbená fontána s brouzdalištěm. Málokdo z procházejících či relaxujících si už dnes vzpomene, že tudy právě před 87 lety projížděly smutné dějiny.
Moravské moře v místech, kde stával Německý dům
Pro další informace:
