Článek
Josef (1887- 1945) měl to štěstí, že byl ze sourozenců Čapkových ten prostřední. Ještě před ním se lázeňskému lékaři Antonínu Čapkovi narodila dcera Helena (1886 - 1961), až o tři roky později přibyl do rodiny ještě benjamínek Karel (1890 - 1938).
Josef nebyl nijak vynikající žák, takže pro další vzdělání zamířil místo na gymnázium, jako jeho mladší bratr, „jen“ na dvouletou odbornou tkalcovskou školu ve Vrchlabí. Od dětství ale projevoval výrazný, byť osobitý výtvarný talent, že po jejím skončení a krátkém působení v úpické Oberländrově továrně zamířil v roce 1904 do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu, kde se věnoval kresbě a malbě.
Mladý bohém Josef Čapek
Později se do Prahy přestěhovala celá rodina, kromě nejstarší sestry Heleny, která studovala v Brně a také se tu provdala za svého prvního manžela.
V roce 1910 dostali Josef i Karel od rodičů vázané peněžní částky, které sice nesměli utratit, ale jen z jejich úroků byli oba schopni si hradit veškeré životní náklady. Dokonce si mohli dovolit i pobyt v zahraničí. Josef se rozhodl pro Paříž, kam odjel v říjnu 1910 a zapsal se na Académie Colarossi proslulou svou otevřeností k novým trendům. Svého času na ní působili i Alfons Mucha nebo František Bílek.
Jedna z prvních maleb Josefa Čapka
Tady se poprvé Čapek setkal s kubismem a také se mohl věnovat studiu etnického umění, kterému později věnoval obsáhlou monografii. Původně sice plánoval, že se ve Francii zdrží celé tři roky, nakonec z toho byl necelý rok, ale o to intenzivnější.
Zvlášť to platilo, když za ním v březnu 1911 dorazil z Berlína i mladší Karel a začali si umělecky bohaté Paříže užívat společně. Právě tady spolu napsali provokativní divadelní hru Loupežník. Pro oba to byl doslova iniciační pobyt, který navíc završili ještě čtyřtýdenní cestou do Marseille.
Bratři v roce 1911 v Hotel des Americaines v Paříži
U Josefa měl předčasný návrat ještě jeden důvod. Před odjezdem z Prahy se zamiloval do Jarmily Pospíšilové, spolužačky z Uměleckoprůmyslové školy. O dva roky mladší dívka z rodiny pražského advokáta si musela studium na rodičích doslova vyvzdorovat, oni by ji raději viděli na rodinné škole.
Vztah s umělcem byl pro rodinu Pospíšilů další červenou linií. Zakázali Jarmile jakýkoliv styk s Josefem a trvalo celých devět let, než se mohli vzít v kostele sv. Ludmily na Vinohradech. Do té doby bylo třeba tchána přesvědčit, že svou jedinou dceru nedává uměleckému bonvivánovi. Změně názoru trochu napomohl fakt, že Pospíšilovi přišli o část majetku a většina Jarmiliných přítelkyň už byla provdána.
A Josef se snažil, ostatně dodnes patří k našim nejpilnějším malířům a grafikům. Mimo jiné spoluzakládal Skupinu výtvarných umělců, byl redaktorem časopisu Umělecký měsíčník i výtvarným redaktorem Lidových novin. Nejen s Karlem, ale i samostatně psal fejetony a knihy, které ilustroval, a vstoupil také do divadelního světa.
Jedna ze scén navržených pro Městské divadlo na Královských Vinohradech
„Domovskou scénou“ bratří Čapků se stalo Městské divadlo Královské Vinohrady (dnes Divadlo na Vinohradech), kde od roku 1921 působil Karel coby dramaturg, autor i režisér, kdežto Josef se projevil jako mimořádně talentovaný jevištní výtvarník a scénograf. Přišel v té době s revolučním nápadem, totiž použít jednu variabilní dekoraci pro celou hru, což se později ujalo i na jiných scénách.
Jejich první spoluprací se stala světová premiéra „Věc Makropulos“ v roce 1922, později Josef připravil pro vinohradskou scénu celkem 19 inscenací, z toho osm pod režijním vedením Karla. Mimoto spolupracoval i s dalšími pražskými a brněnskými divadly.
U Čapků byli psi i kočky nedílnou součástí života
Dvacátá léta byla pro Josefa asi vůbec nejšťastnějším životním obdobím. Stal se otcem dcery Aleny, spolu s Karlem si nechali postavit dvojdům na Vinohradech, kde bylo dost místa nejen pro podkrovní ateliér a rodinu, ale i pro oblíbené zahradničení.
Navíc se ukázalo, že Alenka, která zůstala jedináčkem, se stala pro Josefa trvalým a bohatým zdrojem inspirace, a dokonce se jí podařilo poněkud nabourat otcovu melancholicky zádumčivou povahu.
Josef se svou dcerou Alenou
Josef napsal pro děti nejen dodnes slavné „Povídání o pejskovi a kočičce“, ale podílel se i na titulech „Devatero pohádek“ nebo „Měl jsem psa a kočku“. Ostatně, jak si kdysi povzdechla budoucí Karlova manželka, herečka Olga Scheinpflugová, po vile i zahradě se pořád hemžila nějaká štěňata a koťata, takže inspirace tu k originálním příběhům bylo víc než dost.
Krátké pohádky se psem a kočkou v lidském soužití patří dodnes k nejpřekládanějším a celosvětově nejoblíbenějším českým knihám. Dosud vyšly nejen ve všech hlavních světových jazycích, ale také třeba ve vietnamštině či arabštině. Mezi lety 1950 a 1951 bylo dokonce na základě Josefových ilustrací natočeno šest krátkých filmů v režii Eduarda Hofmana a s vypravěčem Karlem Högerem.
Krátké moderní pohádky o soužití psa a kočky byly přeloženy do celé řady světových jazyků
Pokud šlo o výtvarnou tvorbu pro dospělé, zůstával Josef věrný především kubismu, který jej doprovázel celý život. Překvapivou může pro leckoho být jeho tvorba reklamní - třeba originální plakát pro české motocykly BSA.
Bohatou paletu inspirace mu poskytly každoroční pobyty na Oravě, kam odjížděl v létě s celou rodinou od roku 1930. Jde patrně o neoptimističtější obrazy z jeho tvorby, plné života, barev a pohybu.
Obrazy inspirované Oravou
Jenže 30. léta znamenala postupné vystřízlivění z euforie budování Československa. Nejprve zemřel prezident Tomáš Gariggue Masaryk, kterého znal Josef osobně díky schůzkám „pátečníků“ a později se začala šířit nenávistná nálada ze sousedního Německa.
Josef se k situaci postavil čelem a začala čím dál častěji „promlouvat“ nejen pomocí svých obrazů, ale i politických ilustrací, které souborně vyšly v „Diktátorských botách“ v Lidových novinách. Jde o černobílé a na tehdejší dobu i další Čapkovo dílo poměrně syrové a alarmující obrazy.
Sice neměl osobní zkušenost s válkou, pro silnou krátkozrakost nebyl odveden do zákopů té 1. světové, přesto si Josef - stejně jako Karel - jasnozřivě uvědomoval, do čeho se Evropa opět řítí.
Politické glosy byly příčinou Josefovy internace v koncentračním táboře
Velkou ranou byla Karlova smrt na Vánoce 1938 a obsazení zbytku Československa, obraného už předtím o Sudety, v březnu příštího roku. Josef patřil mezi hlídané intelektuály, kteří byli zatčeni okamžitě 1. září 1939.
Po celou válku byl internován v koncentračních táborech Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen a Bergen-Belsen. Doslova nad vodou jej držela víra, že se vrátí k Jarmile i Alence a téměř se mu jeho sen splnil. Bohužel se konce války nedožil jen o několik dnů, zemřel pravděpodobně kolem poloviny dubna na tyfus při pochodu smrti. Dodatečně vyšla sbírka jeho „Básní z koncentračního tábora“, které během svého pobytu v nich napsal.
Zásluhou Jarmily a statečných sousedů, kteří je pomohli včas z vily vynést a uložit u sebe, se zachovala velká většina Josefových obrazů. Postupně se v posledních letech jejich cena vyšplhala v aukcích na miliónové částky, rekordmanem je obraz „V červnu“, který se v roce 2016 dostal na prodejní cenu 14.000.000 korun.
A to si představte, že na základní škole měl Josef z úpravy psaní a z kreslení trojku, protože podle hodnocení učitele maloval příliš tlusté čáry.
Pro další informace:
výstava Nerozlučná dvojice bratří Čapků, Památník Jiřího Mahena, Mahenova 8, Brno
