Článek
Ještě ráno šlapali s aktovkami na zádech do školy po svých, ale odpoledne už jim patří svět na dvou, případně čtyřech kolech a běda, jestli jim neuhnete z cesty.
Sice zatím nemají na řidičák ani nárok, jenže už jste viděli policii kontrolovat doklady na polňačkách a lesních cestách?
Jeden by mohl říct, že alespoň nesedí celý den u počítače nebo nekoukají do mobilu, a že jejich dědové nebo tátové taky proháněli „fichtly“ nebo „babety“, kde se jen dalo.
Príma, jenže při vší úctě k dnes už historickým jednostopým vozidlům, ty současné mají mnohem výkonnější motory a „páni kluci“ s nimi drandí nejen cestou-necestou, ale i polem-nepolem nebo lesem-nelesem.
Ještě větší „legrace“ nastane, když na úzké lesní pěšině potkáte endura či čtyřkolky, které jedou stylem „les je moje dálnice“. Místo, aby zpomalily, ještě při míjení se s vámi přidávají a oči z průzorů vysílají jasné poselství - co se tady s tím psem na vodítku motáš, překážíš nám v rozletu.
Musím uznat dvě čestné výjimky mezi jezdci v přírodě. První jsou zpravidla čtyřkolky se znakem invalidního vozíku, které jezdí pomalu a na řidičích je vidět, jak si cestu do míst, kam by se jinak nedostali, opravdu užívají. Dokonce zpomalí a ještě kývnutím hlavy poděkují, když jim ustoupíte z cesty.
Tou druhou jsou „přírodní jezdci“ - tedy ti, co sedlají opravdové koně. I ti se totiž zpravidla vydávají do přírody, aby ji zažili a užili, a ne si jí snažili podmaňovat.
Ono holt platí, že není jezdec, jako jezdec. Možná by stačilo, aby těm neukázněným „takymotorkářům“ matka příroda sem tam nastrčila nějaký ten kořen, který by je vyhodil ze sedla. Třeba by si pak konečně uvědomili, jak se mají v přírodě chovat, když jim na to rozum a dopravní značky nestačí.
