Článek
Napadlo vás ale někdy, kde se vlastně takové spojení v naší jazykové výbavě vlastně vzalo?
Jedním z vysvětlení je odkaz na velikonoční tradice, kdy od Zeleného čtvrtka až po Bílou sobotu „odlétají zvony do Říma“ a místo nich se na řadě míst dodržovalo či pořád dodržuje hrkání neboli klapotání.
Pomocí dřevěných řehtaček či klapotaček oznamovali páni kluci mladšího i staršího věku místo zvonů ráno, poledne a večer a také si tím „předpláceli“ právo na koledu o Velikonočním pondělí.
Tradiční klapačka na výrobu olomouckých tvarůžků
Za další variantou, jak výraz vznikl, musíme na Olomoucko, konkrétně do Loštic. Při výrobě zdejších proslulých tvarůžků se totiž používala dřevěná forma „klapačka“ na správné tvarování oblíbené pochoutky.
Jenže když ve výrobně bylo klapaček víc a mistr potřeboval obsluze něco sdělit, prostě svým zaměstnancům nařídil, aby „drželi klapačky“.
Výraz „klapání“ ale souvisí i s poštovními službami. Nejednalo se o oficiální, ale spíš polosoukromou záležitost, kdy ulicemi Prahy chodil posel s klapačkou, aby od zájemců buď vybíral, nebo jim naopak doručoval vzkazy, případně - bylo-li třeba, zanesl psaní na oficiální poštu, odkud putovaly do jiných měst.
Klapačku používal, aby na sebe upozornil a navíc se zvukem odlišil od popelářů - ti pro změnu oznamovali svůj příjezd zvoněním na zvonec.
Ačkoliv fungovala jen pár desetiletí, má i „klapačková pošta“ své neodmyslitelné místo v historii naší metropole i v Poštovním muzeu v Praze.
Tak až zase někdy uslyšíte o držení klapačky, už můžete klidně zůstat nad věcí.
Pro další info:
