Článek
Napadlo vás někdy, kam autor stripů - krátkých malovaných příběhů na 3 až 6 okýnek - pořád chodí na tisíce příhod s Jonem a jeho zvířecími parťáky, ale i dalšími postavami, kterými zalidňuje smyšlené město kdesi ve středu Spojených států amerických?
Odpověď je jasná - letos osmasedmdesátiletý Jim Davis vyrůstal na farmě v Indianě, kde kromě jeho rodičů a bratra žilo také 25 koček. Pak se nedivte, že je talentovaný kreslíř dovede ztvárnit ve všech možných a občas i nemožných polohách.
Možná vás překvapí, že na začátku nebyla kočka, ale brouk. Konkrétně šlo o sérii stripů Gnorm Gnat, které vycházely mezi lety 1973 až 1975 v místních novinách The Pendleton Times v Davisově rodné Indianě. S velkým úspěchem se hmyzí příběhy tehdy nesetkaly. Přesto se Jim rozhodl svou kariéru s tužkou nevzdat.
Trvalo to ještě další dva roky, než se mu pod rukama zrodily první příběhy o věčném smolaři Jonu Arbucklovi, který je tak trochu alter egem samotného autora. Nevychází mu to se ženami a vlastní kocour ho připraví o každou laskominu. Dalším otloukánkem je pejsek Odie, kterého si Garfileld „maže na chleba“ pomalu v každém druhém dílu.
A samozřejmě je tu i ústřední hrdina Garfield - pruhovaný kocour v nejlepších letech, milovník veškerého jídla, hlavně lasagní, který nesnáší pondělí, veterináře a zeleninu, zato miluje svůj pelíšek, plyšového medvídka Pookyho a samozřejmě televizi.
Na první pohled líný vyžírka dovede suše a třeskutě vtipně glosovat každou situaci, což z něj dělá oblíbeného hrdinu. Jeho příběhy pravidelně vychází ve více než 2.600 tiskovinách po celém světě. Věřte-nevěřte - u nás se poprvé objevil v Rudém právu ještě před rokem 1989. Vzhledem k tomu, že je téměř čistě apolitický, nepřekážel ani kovaným soudruhům.
A přitom mohlo být všechno jinak. První testovací stripy s Garfieldem začal Davis malovat v roce 1977. Tehdy ještě neměl kocour pruhy a ruku na srdce, připomínal spíš přerostlého křečka (viz ukázky v článku).
Až když Davis kocoura poněkud poupravil, lehce zeštíhlil a propůjčil mu potměšilý kukuč, začal se rodit úspěch. Po černobílé fázi přišla barevná, kdy Garfield získal typický rezavý kožíšek.
Zanedlouho se začal točit animovaný TV seriál (1982), následovalo logicky reklamní využití a v roce 2004 se objevil první celovečerní film, kde kromě animovaného Garfielda byly všechny další role hrané lidmi a živými zvířaty.
O dva roky později se Garfield dokonce vypravil v pokračování do Anglie. Nějak už to nefungovalo úplně na 100%, takže další pokračování touto cestou se nekonala.
Pro Čechy byl podstatný Garfieldův hlas, který mu propůjčil herec Vladimír Čech. Svou barvou a modulací dokonale vystihoval charakter chlupatého hrdiny a nemůžu si pomoct, moc mi v novém příběhu Garfield ve filmu (2024) chybí.
Na druhou stranu, Garfield ve filmu je o mladší verzi hrdiny a přichází s originální zápletkou - dozvíme se, jak se vlastně Garfield dostal k Jonovi a nahlédneme i do jeho složité rodinné historie, kde nechybí ani temné stránky.
Zdá se, že se tentokrát autoři pod vedením režiséra Marka Dindala zaměřili převážně na dětské diváky, ale některé fórky ocení v kině i dospělý doprovod. Byť bych si vybrané scény dovedla představit o pár minut kratší, případně by mi možná ani v logice děje nechyběly, výsledek je vcelku uspokojivý. Svůj podíl na tom má i výborný český dabing, především Miroslava Táborského jako Garfieldova táty a Vandy Hybnerové coby hlavní záporačky.
Mimochodem, pokud by vás zajímalo, co by se ve skutečnosti stalo kočce, kdyby si doopravdy pochutnala na lasagních nebo pizze, tak jsem byla ujištěna veterinářkou, že nic. Jen by toho nesměla spořádat tolik, co si běžně dává Garfield.
A jen tak pro zajímavost - kočky milují sýr. Prý jde dokonce o nejspolehlivější způsob, jak do nich v případě potřeby dostat lék. Stačí jim pilulku „schovat“ do kousku taveňáku. Tak to berte třeba jako tip pro vašeho domácího Garfielda.
Pro další informace: