Článek
Jedna věc je věnovat nově vyšlý titul od oblíbeného spisovatele nebo spisovatelky. Milovníka detektivek nejspíš neurazí nic, kde bude figurovat nějaký ten bravurně vyřešený zločin, kdo si libuje v hororech nebo naopak romantice, také může být spokojený, stejně jako ten, kdo si oblíbil romány, manga nebo komixy.
Horší je to v případě, pokud na nás dotyčný autor už pár let či desetiletí mává z obláčku a jeho knihy jsou zařazeny pod kolonku „souborné dílo, další nečekejte“.
Ale pak je tu poměrně nový fenomén, kdy buď se dopisují jen nahozené náměty nebo přímo vznikají nové příběhy s oblíbenými hrdiny, ale ne už z ruky původního autora.
Fenomén dopisovačů jsem poprvé zaznamenala před cca 15 lety, kdy se s velkým zájmem setkala sága Lisbet Salanderové - svérázné hackerky bojující proti násilí na ženách z pera švédského novináře Stiega Larssona. Jeho série knih souhrnně nazvaná Milénium měla jedinou chybu - její autor zemřel, aniž by se dožil světového úspěchu i dokonce dvojitého zfilmování úvodního dílu Muži, kteří nenávidí ženy. Toho využili pozůstalí, kteří oslovili už dva autory, aby podle Larssonových poznámek dopsali další díly. Dodnes vyšly zatím čtyři a i když se následovatelé snažili sebevíc, drsně syrový půvab první trojice už se jim - dle mého soudu - nikdy nepodařilo dosáhnout, byť používali seberafinovanější finesy.
Ještě do tvrdšího oříšku se pouští - opět s požehnáním potomků disponujících autorskými právy - ti, kteří se snaží navázat na královnu detektivky Agathu Christie. I když Hercule Poirot vyšetřuje dál, protože britská spisovatelka Sophie Hannah už vydala celkem 5 knih, kde hraje ústřední roli, je tu něco špatně. Tam, kde si Christie vystačila s něco málo nad 100 stranami, rozehrává Hannah zbytečně košaté příběhy, kde sice drobný Belgičan pořád používá „malé šedé buňky“, ale trvá mu to víc než 300 stran, než se dobere brilantního závěru. Inu, vytisknout a distribuovat knihu něco stojí, tak ať si čtenář-nadšenec připlatí.
Speciální kategorii v „nastavování literárních kaší“ tvoří autoři, kteří svého hrdinu zabijí, aby ho následně opět vzkřísili. V tomhle drží světový primát sám legendární A.C. Doyle, který s velkou chutí nechal svého přeslavného Sherlocka Holmese spadnout během zápasu s úhlavním padouchem Moriartym do Reichenbašského vodopádu, aby ho po deseti letech nechal opět vyšetřovat v Příhodě v prázdném domě, a pak ještě v celé řadě dalších povídek.
Naprosto unikátní je dopis jedné slavné autorky další neméně proslulou spisovatelkou. Na mysli mám pokračování Pýchy a předsudku od Jane Austenové z pera druhé dámy chytrých detektivem P.D. Jamesové, známé především svými příběhy s detektivem Adamem Dalglieshem. Jak bylo jejím zvykem, i do pokračování svého od mládí oblíbeného příběhu zamotala vraždu, ovšem vtipně a čtivě. Ostatně, přesvědčit se můžete, pokud otevřete její Smrt přichází do Pemberley.
Poslední dobou se objevily na pultech knihkupectví i zcela nové fenomény - totiž knihy, kde se coby s hrdiny setkáváme přímo se spisovateli. Americká spisovatelka Colleen Cambridge (pseudonym pro úspěšnou autorku Colleen Gleeson) obsadila do dvou svých detektivek nejen osazenstvo Mallowan Hall, ale i přímo jeho majitelku Agathu Christie. Obě detektivky jsou to sice zajímavě napsané, ale bez berličky v podobě slavné předchůdkyně by nejspíš zcela zanikly v další bohaté nabídce podobě laděných vyprávění.
Ještě dál zašla Britka Nathalie Jenner, která si vypůjčila opět jednu z nejcitovanějších autorek Jane Austenovou. Tentokrát sice nefiguruje v příběhu přímo její osoba, ale kolem ní a možnosti založit její muzeum se odvíjí příběh Spolku Jane Austenové zasazený do období těsně po 2. světové válce.
A co vy, dáváte přednost originálům, nebo mají u vás šanci i dopisované příběhy, když v nich figuruje váš oblíbenec?
Pro další informace:
