Článek
Historie posmrtných masek sahá překvapivě až do dob starého Říma, kde si jimi potomci zdobili rodinné oltáře. Tváře, které vznikly coby odlitky ze sádry či vosku zaujímaly nejčestnější místa a nikoho - na rozdíl od dnešních dnů - ani neděsily.
Zcela zvláštní kategorií posmrtných odlitků nejen obličejů, ale rovnou celých těl „zařídil“ výbuch sopky Vesuv, který zničil mimo jiné i starořímské město Pompeje.
Když v nich v 19. století probíhal archeologický výzkum, napadlo Giuseppe Fiorelliho vyplňovat prázdná místa, kde původně ležela těla, právě sádrou. Díky tomu bylo postupně získáno přes sto „otisků“ obětí, včetně výrazů jejich tváří v okamžiku smrti. Dodnes jsou některé k vidění v muzejních expozicích.
Otisk těla z Pompejí
Z výroby kopií posmrtných masek se stalo doslova umění, zvlášť pokud šlo o proslulé nebožtíky, kteří za svého života něčím vynikali. Ať už šlo o panovníky nebo umělce, sloužily jejich masky zároveň coby předobraz pro budoucí pomník.
Originální masky byly většinou tak věrné, že zachycovaly doslova každý kožní pór, jejich kopie už dostávaly mnohem uhlazenější formu, včetně drobných korekcí případných nedostatků.
Posmrtná maska protektora Anglie Olivera Cromwella z Britského muzea
Navíc výroba dalších kopií vedla k fenoménu sběratelství slavných tváří. Dovedete si představit, jak se na vás doma ze stěny dívá třeba pět slavných „mrtvých“ obličejů vyvedených tak, jako kdyby měly každou chvíli otevřít oči?
Díky tomu ale dodnes existuje celá řada posmrtných tváří Napoleona, Evity Perónové, Dante Alighieriho, Jamese Joyce, Abrahama Lincolna, ale třeba i nechvalně proslulých zločinců.
Výroba posmrtné masky na přelomu 19. a 20. století
Asi nejdojemnější skupinu tvoří masky mrtvě narozených dětí či těch, které se nedožily dospělosti. Rodiče si je nechávali vyrobit coby trvalou upomínku.
Posmrtná maska mrtvého novorozeněte
I v Čechách máme řadu osobností, které připomínají odlitky jejich mrtvých tváří, včetně obou prvních prezidentů - T.G. Masaryka a E. Beneše. Raritou je maska Milana Rastislava Štefánika, který zahynul při leteckém neštěstí.
To se odráží i v masce vytvořené v roce 1919 lékařem Janem Kabelíkem provádějícím jeho pitvu. Ten ji posléze věnoval Olomouckému vlastivědnému muzeu a je na ní zřetelně vidět nejen přeražený nos, ale i trauma na lebce.
Posmrtná maska M.R. Štefánika
Zajímavou kapitolu tvoří i masky, které vznikly pro identifikaci. Šlo zpravidla o odlitky obličejů mrtvých těl, u nichž nebyla známá totožnost. Do takové kategorie patří i snad nejkopírovanější posmrtná maska dívky utonulé na sklonku 80. let 19. století v Paříži a přezdívané „Mona Lisa ze Seiny“ .
Její jméno sice zůstalo dodnes tajemstvím, byť se vynořily i spekulace, že šlo o reklamní trik jednoho z výrobců masek, který jí odlil z obličeje své živé dcery.
Každopádně pro kombinaci tragického osudu a nevinné krásy se stala nejen inspirací pro mnohé umělce pařížské bohémy, ale také předobrazem figuríny, na níž se dodnes učíme poskytovat umělé dýchání.
Neznámá utonulá ze Seiny
S nástupem fotografie se pomalu od praxe snímání posmrtné masky začalo ustupovat. Objevil se ale nový fenomén - posmrtné fotografie, kde kolem nebožtíka instalovaného třeba v křesle je naaranžována celá skupina jeho pozůstalých.
Přesto se občas dodnes po snímání posmrtných masek sahá. Opět jde většinou o významné lidi a jejich tváře slouží k dalšímu zamýšlenému využití, zpravidla pro pomník. To je i případ masky, kterou sňal sochař Olbram Zoubek z tváře Jana Palacha v lednu 1969.
Pamětní deska Jana Palacha, která vznikla s využitím jeho posmrtné masky vytvořené Olbramem Zoubkem
Pro další informace:
