Článek
Kamarádčina babička se vyučila kuchařkou ve Vídni ještě za Rakouska-Uherska. Sice se po roce 1918 rozhodla jít za hlasem srdce a přestěhovat se zpátky do Čech, ale přivezla si s sebou tlustý notes plný receptů.
Díky tomu, jak byla Vídeň multinárodní, obsahoval sešit desítky receptů, z nichž těch „echt českých“ bylo poskromnu.
Babička měla ve zvyku vždy na podzim zakoupit z venkova husu, usadit jí do speciální bedýnky ve sklepě, aby se nemohla moc hýbat, a chodila ji krmit bramborovými šiškami. Ochránci přírody by babičku za to dnes rovnou lynčovali, ale husa byla spokojená, pěkně do zobáku dostala šišku za šiškou, pak se jí musel promasírovat dlouhý krk a hurá, opeřenec krásně nabýval na váze.
Kamarádka-pamětnice si není jistá, jestli milá husa letěla do ptačího nebe právě na Martina. Co ví ale naprosto přesně, to, jak se jí sbíhaly sliny, když se domem začala ze starých kamen s troubou linout vůně husičky, pěkně pomalu pečené na další den.
Jenže to nebylo z husích pochoutek zdaleka všechno - jako první se z milé husy zpracovávala krev tak trochu na způsob jelita. Pěkně s cibulkou, strouhankou a kořením, doladěná zelím a bramborem.
Druhý den vypukly husí orgie - jen se k pečínce místo vína popíjelo pivo donesené ve velkém džbánu z nedaleké hospody Na točně.
Ale tím pořád ještě husí hody nekončily. Babička sáhla do receptáře a ze zbytků vyrobila nádivku, kterou pěkně nacpala do husího krku, dobře zavázala a upravila. A tady si kamarádka i po desítkách let vyčítá, že se tehdy babičky nezeptala, jak lahůdku, která se posléze krájela na kolečka a jedla se za tepla i za studena, vlastně chystala. Čím si je ale téměř jistá, že se patrně jednalo o recept pocházející z Uher.
Ostatně, tam se narodil i samotný svatý Martin, původní profesí římský voják, který se po svém zvolení biskupem na území dnešní Francie ukrýval v husím chlívku. Jenže kejhalky ho prozradily, a proto za trest i po bezmála dvou tisících letech končí právě na světcovu počest na pekáči.
Trochu jinak je to se svatomartinským vínem. Mohlo by se zdát, že i tady jde o prastarou tradici doloženou úslovím „Radosti Martina jsou hus a džbán vína.“ Jenže rituál otevírání láhví nového českého a moravského vína 11.11. v 11 hodin a 11 minut je starý jen dvě desetiletí. Poprvé se totiž „pravé svatomartinské“ rozlívalo v roce 1994, od roku 2005 jde o značku, která je udělována Vinařským fondem a pravidla pro udělení nejsou zrovna nejjednodušší, takže menší vinaři na ni zpravidla předem rezignují. Jde vlastně o obdobu francouzského Beaujolais nouveau, mladého vína rozlívaného přesně 3. čtvrtek v listopadu na celém světě.
Ačkoliv ještě před pár lety obchodníci drželi s vinaři „basu“ a opravdu začínali prodávat láhve svatomartinského na Martina po 11 hodině, minimálně v posledních dvou letech dávají přednost tomu, jak se „rychlého vína“ co nejdřív zbavit. Nejspíš je „vyškolil“ covidový čas, kdy jsme všichni měli jiné myšlenky, než si užívat mladého vína a jim pak zbyly stovky neprodaných lahví, které museli zlevňovat.
Proto i letos bylo svatomartinské možné koupit v řetězcích už od minulého týdne. Čímž ovšem pozbývá rituál slavnostního otevírání a koštu dost na smyslu a celou svatomartinskou tradici pohřbívá prachsprostý kšeft. Není to škoda?
Pro další informace:
