Článek
Ač nám může připadat, že oslavy svatého Martina 11. 11. v 11 hodin a 11 minut, kdy se láhve s mladým vínem nejprve žehnají třeba na brněnském Petrově a poté otevírají na náměstí Svobody, jsou relativně novým svátkem, zdání klame.
Právě svátek svatého Martina patří k jedněm z těch, na které se během celého roku naši předkové nejvíc těšili. Úroda už byla pod střechou, listopadové počasí za moc nestálo, den se krátil, blížil se advent a s ním i přísný půst až do Vánoc. Svátek svatého Marina byl tak jednou z mála příležitostí, kdy se mohli (měli-li k tomu prostředky) dosyta najíst. Zkrátka ale nepřišli ani chudí - zvlášť pro ně byl svatý Martin z Tours oblíbeným světcem díky koledě a bohatým almužnám.
Podle legendy se Martin coby syn z rodiny vysloužilého římského vojáka (odtud pojmenování po bohu války Martovi) usazeného na území dnešního Maďarska sice nechtěl dát k armádě, ale nakonec to v ní dotáhl až do císařské gardy.
Když byl převelen do města Amiens v dnešní Francii, oslovil ho jednoho sychravého večera polonahý chudák, zda by mu nepomohl. Martin, který se vracel do vojenského ležení, u sebe neměl ani jídlo, ani peníze. Nakonec se rozhodl, že se s žebrákem rozdělí alespoň o svůj teplý plášť a rozetnul jej na dvě půlky mečem.
Později si Martin zvolil cestu víry, opustit římskou armádu a stal se poustevníkem. Pro svůj příkladný život a několik zázraků (uzdravování nemocných pomocí modlitby) byl přijat mezi kněží. Nezůstával ale v klášteře, naopak podnikal řadu misijních cest po dnešní Francii a zakládal zde kostely.
Zemřel na jedné ze svých cest vyčerpáním a 11. 11. 397 byl pohřben ve městě Tours, kde byla nad jeho hrobem později vybudována slavná bazilika. Po jejím zničení v čase Velké francouzské revoluce byla obnovena až na začátku 20. století a dnes patří k nejznámějším poutním místům ve Francii.
Martin je oblíbený nejen v zemi galského kohouta, ale i v rodném Maďarsku, v Latinské Americe a také u nás, v Česku. Už v 11. století byla na Vyšehradě vystavěna rotunda sv. Martina.
Tradice svatomartinské husy pak vychází z legendy, kdy skromný Martin měl být zvolen biskupem, ale nechtěl takovou poctu přijmout a ukryl se do husího chlívku. Jenže husy ho prozradily svým kejháním a za trest skončily na pekáči. Nebo to možná bylo tak, že rušily při jeho kázání? Kdo ví, ale vznikla z toho docela vypečená tradice.
Trochu jiný základ má zvyk péct svatomartinské rohlíky plněné mákem, ořechy nebo hruškami. Svými zahnutými rohy měly připomínat, že sv. Martin byl i patronem pastýřů, kteří se starali celý rok o rohatá stáda a na jeho svátek dostávali za svou práci odměnu.
A co svatomartinské víno? Právě začátkem listopadu připadal čas na první košty letošní úrody. Podle tradice se věřilo, že kdo se na sv. Martina napije vína, bude celý příští rok svěží a krásný. Ještě v 19. století se o svatomartinském posvícení říkalo: „Radosti Martina jsou hus a džbán vína.“
Po vzniku Československa svatomartinské oslavy upadaly a spíš se dbalo na svátek 28. října. A po roce 1948 zase začátek listopadu patřil oslavám Velké říjnové socialistické revoluce importované k nám ze Sovětského svazu.
Až se začátkem nového milénia se postupně svatý Martin opět začal slavit. A proč ho spojujeme právě s bílým koněm? Naši předkové měli dobře vypozorováno, že právě kolem svatého Martina se objevuje první sníh. Proto začali světce malovat s bílým koněm a tradice byla na světě.
