Článek
Kdysi nás v rámci občanské nauky vzala paní učitelka na základní škole na soudní jednání stran rozvodu manželství. Bylo to 30 puberťáků a proti nim kromě soudkyně i ON a ONA. Oběma už tak nebylo dobře, že končí jejich vztah, natož když se jejich rodinné „spodní prádlo“ pralo před bandou osmáků. Nebyl to příjemný zážitek pro nikoho a navíc se odehrával v největším sále starobylé soudní budovy, kde atmosféra zmaru na člověka přímo „padala“.
Podruhé jsem doprovázela prarodiče, když se projednávalo jejich soudní vystěhování. Ne, rozhodně nebyli nepřizpůsobiví. Věc se měla tak, že se v 50. letech minulého století přestěhovali do zrušené oficíny soukromého holiče upravené narychlo na byt, aby se komunisté mohli pochlubit, jak řeší bytovou situaci. No a po dalších 40 letech se majitel restituovaného domu rozhodl, že oba skoroosmdesátníky musí mermomocí vystěhovat, protože byt potřebuje pro své podnikání. Nechci nikomu přát, jak se do té doby bezúhonní penzisté cítili.
Každopádně soud je pro mne místo, kterému se - pokud je to jen trochu možné - snažím vyhýbat.
Proto mi hlava nebere, když se někdo v době u většiny lidí pracovní, vypraví dobrovolně do soudní budovy a začne tam hrát divadlo - zpívá hymnu, vysazuje dveře, gestikuluje, obtěžuje zdejší zaměstnance, maří výkon jejich už tak dost náročné práce a ještě se u toho natáčí. Hranice lidské sebeúcty se v takových případech posouvá hodně nízko. Dělat ze sebe „neinteligenta“, chlubit se s tím na sociálních sítích a vydělávat na vlastní degradaci?
Možná by se paní Spravedlnost divila, kdyby dotyční položili na její váhy vlastní výroky a na druhou hodnocení společnosti. Ale jak už kdysi tvrdil římský císař Vespasián „Pecunia non olet“. Tehdy se to týkalo příjmů z veřejných toalet, ale když se tak zamyslím, princip zůstává stejný - i peníze vydělané „žumpou“ jsou prostě pořád peníze.
