Článek
Zdaleka nejde jen o platy učitelů, ale také o „neviditelný“, leč nezbytný zástup zaměstnanců v pozicích asistentů pedagogů, školníků, uklízeček, vrátných, údržbářů a kuchařek.
Nedávno jsem se bavila se známou, která má školní jídelnu na starosti. Zrovna úpěnlivě hledala záskok za nemocnou kuchařku, která už se podle jejího odhadu ani nebude chtít vrátit. Jde o relativně menší jídelnu s maximem obědů do 25o porcí, reálně se jich vaří něco do dvou set.
Je to spousta práce, zvedání těžkých gastronádob, dodržování celé řady předpisů a přitom si tu mladá kuchařka čerstvě po vyučení vydělá sotva 19.000 Kč. „Navíc je k nám horší dojíždění, když musí být ráno na 6.00 v práci, má co dělat. Poptávala jsem se u místních, nemůžu za tabulkový plat nikoho sehnat,“ posteskla si známá.
Sama se jako vedoucí pohybuje mezi několika ohni - kromě personalistiky řeší i to, aby se vešla při sestavování jídelníčku do spotřebního koše, který „stanovuje, jaké výživové požadavky mají splňovat jídla podávaná ve školní jídelně. Legislativně jsou stanoveny určité skupiny potravin (brambory, maso, ovoce, zelenina atd.) a jejich doporučená spotřeba na žáka a den. Výpočtem spotřebního koše pak jídelna dokumentuje, jak tyto normy dodržuje. Spotřební koš se počítá za měsíční období v hodnotách ‚jak nakoupeno‘.“
Z toho musí vymyslet jídla, která budou chutnat většině strávníků - a že děti a dospívající mají sakra různé chutě. Rodiče si pak za cenu 40,- až 50,- Kč (průměrná cena dotovaného oběda ve školní jídelně v ČR, podle věku dítěte) představují, že jejich Jeníček nebo Mařenka mají nárok dostávat menu, které by se z fleku mohlo servírovat v Alcronu! A běda jestli ne - okamžitě si stěžují u ředitele školy.
Podle slov známé ji nejvíc bolí, když vidí, kolik jídla se vrací a vyhazuje. Pokud je třeba na jídelníčku čočka - jedna z nejchutnějších luštěnin - sní ji s bídou deset dětí. Zato řízky mizí téměř do jednoho, jenže každý den dát na talíř smažené, to by se kuchyně u inspekce se zlou potázala.
Hodně se řeší i zelenina - je umění udělat ji tak, aby i po hodině nebo dvou vypadala lákavě, jenže obědy se vydávají třeba od 11 až do 13.30, podle toho, jak třídy na jednotlivých stupních končí.
Další otázkou jsou převozy jídla do škol či školek, kde nemají vlastní kuchyni, ale jen výdejnu. Těžké varné nádoby tahají zpravidla zase hlavně ženy, ostatně ty tvoří většinu personálu školních jídelen. Když pak některá vypadne, ať už kvůli nemoci nebo třeba jde na rizikové těhotenství, poctivá náhrada se hledá jako jehla v příslovečné kupce sena.
Samostatnou kapitolu navíc tvoří kuchařky v mateřských školkách, které kromě oběda (polévka, hlavní jídlo) musí ještě stihnout dopolední a odpolední svačinu.
Člověk prostě musí být srdcař, aby tuhle práci chtěl dělat delší dobu, povzdechla si známá. Sice tu není moc peněz, ale máme nějaké odměny, bonusy ve formě vitamínů, levnější vlastní oběd, práci od pondělí do pátku a volný víkend, jenže to všechno prostě nestačí.
Až si zas budete stěžovat, proč se stávka ve školách 27. 11. chystá, zkuste se zamyslet i nad tím.
A paní kuchařky - děkujeme!
