Článek
A přitom výchozí pozice slovenské pohádky s českou koprodukcí vůbec nebyla špatná. Půvabná Hanička žije s matkou a babičkou na samotě, kde se učí, jak být prospěšná svému okolí. V rodině už se po generace předává léčitelské umění a každá příslušnice rodu se stane plnohodnotnou „babkou kořenářkou“, až dozraje její čarovné jablko.
Jenže Hanka je netrpělivá a jak se naskytne první příležitost, odchází s princem přestrojeným „do pracovního“ na hrad, kde záhy naskočí do rutiny místní lékárny vedené poněkud popleteným staříkem Františkem. Její rozpoznání zápalu plic u malého chlapce a jeho bleskové vyléčení potvrdí princi, že si vybral tu pravou, a proto oznamuje králi, že se hodlá ženit a převzít vládu.
Ale to by do celého děje nesměla zasáhnout zlá čarodějka Moriana, která má s Hanou, ale hlavně s její matkou Zorou nevyřízené účty. Kdysi ji Zořin kouzelný amulet připravil o všechnu sílu, kterou pracně musela zlými skutky zase nabrat. Teď si vzala do hlavy, že za prince provdá svou nemilovanou dceru Dhálii a díky tomu přemění celé království na zemi totálního zla, čili nevyčerpatelnou studnici své magické zlosíly.
Sice se jí podaří princovo srdce očarovat, ale kouzlo ji vysiluje. Proto se upne na svůj „životní projekt“ - zničit Hanu a svou vlastní dceru dosadit na trůn, aby pomocí její manipulace vládla výhradně sama.
Do kotlíku vložil režisér Jakub Machala se scénáristkami Vandou Feriancovou a Katarínou Molákovou snad všechny nejideálnější ingredience - krásnou dívku, chytrého prince, tajemství, boj dobra se zlem, špetku kouzel a intrik, romantiku, motiv přátelství tam, kde je nikdo nečeká. Jenže ne vždycky z dobrých surovin vznikne i poživatelné jídlo.
Což je bohužel případ pohádky Čarovné jablko, kde děj škobrtá do sice vítězného konce, ale pořád se nedostavuje příjemný pocit z logičnosti a plynulosti. Chvályhodné téma svazující mateřské lásky a obtížnosti i nezbytnost najít si svou vlastní cestu životem čouhají z celého příběhu jako sláma z bot.
Nezachrání to ani půvab hlavní hrdinky Viktórie Jurištové v roli Hanky, ani evidentně si svou roli užívající ježibaba Kristíny Vaculík Turjanové, natož nemastný-neslaný princ Adama Joury, kterého zastiňoval v přesvědčivosti i jeho pobočník v podání Dávida Hartla.
K dojmu nepřispívá ani evidentně nízkonákladová produkce spoléhající se spíš na génia loci slovenské přírody, skanzenu Stará Ĺubovňa a interiérů hradu Červený Kameň, než na celkové dotvoření scény. Vysloveně otravný je mimo jiné zas a znovu opakovaný detail „živého orloje“.
Hudba Ondřeje Brzobohatého sice pomáhá vylepšit celkový dojem, který ale vzápětí, zkazí třeba nedořešená choreografie, kdy se páry na tancovačce i na plese motají jako „nudle v bandě“.
Ještě nikdy se mi nepodařilo u nové vánoční pohádky usnout. Čarovné jablko jsem si musela ráno pustit znovu, abych k němu nebyla nespravedlivá. Bohužel ani to nepomohlo.
Jediné, co mi z celého příběhu zůstalo v paměti, je aktualizační prvek: „Vždycky mne fascinovalo, jak rychle se mohou věci zvrtnout k horšímu,“ konstatuje starý hradní felčar František, a tak nějak v kostce shrnuje i současný vývoj ve své zemi.
