Článek
Sklepy vytesané do skály nebo hluboko pod základy zámku, pivovaru či měšťanského domu byly nezbytné až do poloviny 20. století. Zvlášť když si člověk spočítal, kolik bylo třeba uchovat potravin pro celé zdejší osazenstvo, o zrání zlatavého moku ani nemluvě.
Nejlepším řešením bylo, pokud existoval v místě zdroj vody, jako je tomu třeba ve sklepení pod zámkem v jihomoravském Rájci. Sem byla voda svedena z nedalekého Horního rybníka nacházejícího se v zámeckém parku. Kousek od zámku se přívod, který využíval přirozený sklon pozemku, rozdělil - část šla přes pískové filtry do sklepa zámku, část končila v Kuchyňském rybníku, pěkně po ruce hned u zámecké kuchyně.
Zámecké sklepy v Rájci s vodou dovedenou z nedalekého Horního rybníka
Pozoruhodná, po staletí sloužící sklepení jsou v současnosti k vidění třeba pod třeboňským pivovarem. Zvlášť působivé jsou několikapatrové Václavské sklepy vytesané přímo do skály pod českokrumlovským zámkem. Jenže, jak se postupovalo, chyběl-li zdroj vody?
Pak nastupovali ledaři - chlapíci, kteří v největší zimě naběhli na rybník nebo na řeku, aby rozřezávali led na pravidelné kvádry, které koňské povozy vozily buď přímo k dojednaným zákazníkům z řad pivovarů či řezníků, případně jely městem, kde si od nich jednotliví zájemci kupovali ledové bloky přímo z vozu.
Ledařská parta mívala nejčastěji kolem 10 členů - šlo zpravidla o muže, kteří se kolem vody pohybovali celoročně a věděli, co si k ní mohou dovolit, aniž by je to stálo život. V létě pracovali s plaveným dřevem, těžili písek nebo rybařili, v zimě, když řeka zamrzla, se dali do těžké a nevděčné práce. Nejprve udělali strouhu, ze které postupně odlamovali větší kry, ty pak plavili ke břehu, kde je rozdělovali na menší kusy a nakládali.
Vyhlášenými ledaři byli třeba pražští Podskaláci, kde se dobýváním ledu živilo klidně i přes 500 mužů. Útlum jejich řemesla přišel až s masovějším nástupem prvních chladniček na přelomu 50. - 60. let 20. století.
Pražští ledaři na Vltavě, začátek 30. let 20. století
Na vesnicích se museli zpravidla spoléhat na jiné formy chlazení, než byly hluboké sklepy. Proto se naši předkové naučili využívat studánek, nad ně stavěli z kamene tzv. haltýře nebo mléčnice.
V kameninových či keramických nádobách se většinou skladovalo mléko k dalšímu zpracování, ale i další poživatiny, u kterých hrozilo, že se brzy zkazí. I u haltýřů platí, že jejich popularita vzala za své s masovějším zaváděním elektřiny na venkov a nákupem chladniček nebo později mrazniček.
V posledních letech přichází renesance haltýřů, které se obnovují a znovu slouží svému účelu. Zvlášť oblíbené jsou třeba u chalup nebo na samotách. Jediný problém souvisí s vysycháním pramenů v důsledku globálního oteplování, bez kterých haltýře nefungují tak, jak byly generace před námi zvyklé.
Vstup do haltýře
Pro další informace:
