Článek
Správně šlo o Národní leteckou sbírku - vánoční loterii z roku 1936, kdy si v zapojených obchodech mohli zákazníci vyžádat k nákupu malý číslovaný padáček. 35 cen, které se losovaly v lednu 1937 v pražském Aeroklubu, zaručovalo výhercům zážitek třeba ve formě letu z Prahy do Brna či do Karlových Varů nebo vyhlídkový okruh nad Karlštejnem.
Část z předvánočních tržeb dotyčných obchodů pak byla poukázána právě na výcvik zbrusu nových pilotů. I díky tomu se pak během války zapojilo do bojů nad Anglií a později i nad celou Evropou 2 500 Čechoslováků, z toho 1 600 přímo ve vzduchu.
Jedním z nich byl i Miroslav Borkovec, který se narodil 13.7.1916 v Husovicích. Tehdy šlo o samostatné město, dnes už je najdete jako jednu z částí tzv. Velkého Brna. Nejmladší z dětí dělníka Karla a jeho manželky Marie pocházející z nedaleké Líšně, přišlo na svět do válečné reality, která už trvala dva roky a ještě další víc než dva roky trvat měla. Naštěstí se podařilo Borkovcovým sehnat dost jídla, aby o benjamínka nepřišli. Ne všechny rodiny měly tolik štěstí, což se projevilo i na vysoké dětské úmrtnosti.
Malý Mirek vyrůstal se starší sestrou Marií a bratrem Karlem jen kousek od řeky Svitavy. V roce 1922 nastoupit do obecní školy, kde absolvoval 5 let a nádavkem ještě 3 roky měšťanky. Poté rodiče rozhodli, že kluk je šikovný, a tak ho dali vyučit do Československé Zbrojovky. Zvolili pro něj „bezpečnou“ profesi autozámečníka.
Dvouletý Miroslav (s loutkou a míčkem v rukou) s matkou a staršími sourozenci Karlem a Marií v roce 1918.
Po třech letech přinesl domů závěrečné vysvědčení, na kterém stálo: „Po dobu učení navštěvoval průmyslovou pokračovací školu, svou pílí, dovedností a řádným chováním získal naši úplnou spokojenost…můžeme ho co nejlépe doporučiti jako zručného autozámečníka.“
Z rodných Husovic to měl Mirek jen kousek do svého prvního zaměstnání. Nastoupil do dílny Františka Dvořáka v Brně-Maloměřicích a po několika dalších zastávkách se v únoru 1937 vrátil zpátky do Zbrojovky. Práce nebyla složitá a mladíkovi šla od ruky, takže mu zbýval ještě čas na cvičení v Tělocvičné jednotě Sokol Maloměřice, kam to měl z rodného domu jen přes silnici. Přitom ale zvedal hlavu k nebi, kde stále častěji byla k vidění letadla.
Díky úspěchu Národní letecké sbírky se nakonec i Mirek mohl zapojit do výcviku na letišti Moravského aeroklubu v Brně-Tuřanech. Osvědčení pilota sportovních a turistických letadel se mu podařilo získat ještě před nástupem na vojnu, díky čemuž se mohl hlásit o zařazení k letectvu.
Na budově Zbrojovky nechybí pamětní tabule se jmény všech jejích zaměstnanců padlých za 2. světové války, včetně Miroslava Borkovce
Spolu s dalšími mladíky ze své generace narukoval 1.10. 1937 k Leteckému pluku 5 v Brně, kde jej nadporučík Felix Mareš hodnotil: „Povahy domýšlivé, energický, méně ochotný. Cvičí dobře, vojenské vystupování dobré“. I přes určité výhrady jej doporučil k dalšímu výcviku.
Borkovec skončil jako 5 z 38 frekventantů zkrácené poddůstojnické školy, a díky tomu se dostal od 1. února 1938 do plukovního výcvikového střediska pilotů na dvoumístných letounech. Ukončil ho 15. září, tedy těsně před mobilizací, která byla vyhlášena už 23.9.1938.
Mirek měl tu výhodu, že kromě létání si dovedl stroj vlastními silami opravit, ovšem musel se zdokonalit ve čtení map a terénu, zdravovědě a letecké střelbě. Nebylo náhodou, že řada absolventů se později setkala znovu na letištích v Anglii.
Po ukončení výcviku byl zařazen k 76. lehké bombardovací letce Leteckého pluku 5 v Brně, kde pilotoval bombardér Aero Ab-101. Právě tady zažil odtržení Sudet, o půl roku později i obsazení zbytku ČSR německou armádou a vyhlášení protektorátu. O deset dnů později, 25. března byl odeslán s ostatními na „trvalou dovolenou“.
Bombardér Aero Ab-101
V pohnutých dnech na přelomu let 1938 - 1939 začal Mirek uvažovat, co dál se životem. Jednou z možností bylo zkusit začít někde jinde. Proto si podal žádost o vystěhovalectví do Austrálie, která byla ale kvůli válce pozastavena. To se ovšem dozvěděl až mnohem později na českém vyslanectví v Londýně.
Borkovec totiž nebyl z těch, co se rozhodli vyčkávat, jak celý Hitlerův podnik dopadne, a už 26. dubna 1939 přešel hranici do Polska. 5. května si nechal v Krakově vystavit legitimaci Výboru na pomoc dělnickým utečencům z Československa a o den později dorazil na český konzulát, kde si nechal pro změnu vystavit svůj první pas.
Neuběhl ani týden, kdy se se skupinou dalších uprchlíků dostal vlakem přes Katovice do přístavu Gdyně. Tam se všichni nalodili na švédskou loď Kalfushafen, která je přepravila přes Baltské moře do švédského Kalmaru. Odtud pokračovali opět vlakem až na pobřeží Severního moře, do Göteborgu.
Pomocí parníku se symbolickým jménem Britannia se dostali do Anglie, kam mladíci vstoupili 18. května. Emigranti byli nejprve ubytováni společně v londýnském hotelu Belmont, odkud se později Mirek přestěhoval do podnájmu ve Whitchurch v Hampshire. Jeho touhou bylo co nejdřív vstoupit do Royal Air Force (RAF), ale z odpovědi vojenského atašé Josefa Kally se dozvěděl, že postavení příslušníků čs. armády v Británii je teprve v řešení a jedná se o možnost vyslat je coby dobrovolníky do Francie. Mirkovi začal dlouhý čas čekání na další instrukce.
Mezitím se alespoň zaregistroval u Czech Refugee Trust Fund (Český svěřenecký fond pro uprchlíky) a po projednání jeho žádosti mu bylo v prosinci 1939 dovoleno přesunout se do vojenského tábora v Birchington-on-Sea v Kentu. V sídle někdejšího britského premiéra Benjamina Disraeliho tu vznikl tzv. 1. československý domov. Borkovec se do něj přestěhoval 26.prosince 1939.
Hughenden Manor - sídlo bývalého premiéra Disraeliho
Poslední únorový den roku 1940 byl Borkovec povolán k odvodu do Londýna. Podle dochovaných dokumentů měřil 178 cm, byl zdráv a schopen služby. Dle později mu zaslaných instrukcí si měl na cestu s sebou připravit: „potraviny na cestu, jídelní misku a příbor, alespoň dvoje letní prádlo, ručníky, ponožky, kapesníky, toaletní potřeby, jedny dobré šněrovací boty (nikoliv polobotky) a jednu přikrývku.“
Nakonec byl dnem, kdy se měl dostavit k budově československého vyslanectví, stanoven až 22. duben. Do metropole necestoval sám, z Birchingtonu vyrazilo celkem 32 branců. O den dřív jim zbylé osazenstvo československého domova udělalo malou oslavu a vyprovodilo je k vozům ozdobeným červenomodrobílými vlajkami.
V Londýně museli mladíci vyčkat až do 8. května, než se shromáždilo všech 135 branců ubytovaných v různých koutech Anglie. Následně byli rozděleni do 4 čet 1. transportu čsl. dobrovolníků mířícího do Francie pod velením nadporučíka Richarda Pollaka. Před vyslanectvím jim bylo plukovníkem Františkem Moravcem odevzdáno poselství prezidenta Edvarda Beneše a také obdrželi prapor vyšitý československými ženami usazenými na Britských ostrovech.
Z nádraží Wateroo se vydali zvláštním vlakem do přístavu Southampton, kde se nalodili na dopravní loď. Nebyli na ní sami, společnost jim dělali angličtí vojáci. Podle vzpomínek dalšího z branců, Bohuslava Bára, se Britové chovali k Čechoslovákům skvěle. Každý z pasažérů dostal záchranou vestu i slušnou zásobu potravin. Konvoj několika lodí chráněný torpédoborci vyplul z přístavu krátce po půlnoci.
Ráno 9. května zakotvily lodě ve francouzském Le Havru a během noci se všichni dostali zvláštním vlakem do Paříže právě v momentě, kdy dorazia spěšná depeše, že německé vojsko vpadlo do Belgie, Lucemburska a Nizozemí. Čechoslováci přesto podle plánu zamířili vlakem dál do Agde u Středozemního moře, kam dorazili po půlnoci 12. května. Už je tu čekali v táboře čsl. vojska.
Ráno si poutníci mohli výjimečně přispat do 8 hodin, ale hned dopoledne na ně čekal slavnostní nástup i s hudbou a druhý den lékařská prohlídka. Vzhledem k situaci, kdy se na Francii valila Hitlerova vojska, ale museli oželet vycházky. Největší část z československých branců byla převelena k letectvu, zbytek k dělostřelcům a ženijnímu oddílu.
Letci se přesunuli do Bordeaux, na letiště Merignac, kam dorazili 6. června. Čekalo je tu pořádné rozčarování. Zatímco z Československa byli zvyklí na letiště, kde všechno běželo jako na drátkách, tady byli zklamání z celkové atmosféry i z vybavení. Na výcvik bylo pro všechny vyhrazeno pouze jediné letadlo.
Frekventanti stíhacího pilotního výcviku ve Velké Británii 1941. Zleva Miroslav Zauf, Miroslav Borkovec, Jaroslav Hloužek a Karel Pernica. Konce války se dožil jen K. Pernica.
Když 17. června Francie kapitulovala, znamenalo to i konec zdejšího působení Čechoslováků. Už 18. června se opět nalodili na holandský nákladní parník Karanan, který je po čtyřech dobrodružných dnech dopravil do britského Falmouth. Provizorní ubytování jim armáda zařídila na dostihovém závodišti Haydock Park, kde přímo na dráze vyrostl stanový tábor pro 300 mužů evakuovaných z Francie. Naštěstí se tohle provizorium ukázalo jako řešení jen na pár dnů a 1.července se měla většina z nich přepravit vlakem do Innsworth Lane u Gloucestru, kde je čekali na základně coby budoucí 310. stíhací a 311. bombardovací československou peruť.
Tady se Mirek seznámil s Miroslavem Antonínem Liškutínem, o tři roky mladším Moravanem z Jiříkovic u Brna, který v roce 1946 napsal knihu Bouřlivá oblaka a zachytil v ní řadu vzpomínek na službu u RAF.
Mladí muži se dostali na moderní základnu RAF Cosford ve Wolverhamptonu, kde se konečně podrobili intenzivnímu výcviku doplněnému od března 1941 školením na dvouplošnících De Havilland a Tiger v Elementary Flying Training School .
Po něm následovala ještě Service Flying Training School – pokračovací pilotní škola, kde Borkovec dosáhl hodnosti odpovídající svobodníkovi. Odlétal celkem bez 5 minut 53 hodin na strojích Tiger, dalších 57 hodin na letounech Miles Master a navíc i 15 hodin na stíhačkách Hawker Hurricane MK.I.
Závěrečné zkoušky složil na 81,5% ze 100% možných. Nadprůměrně byla hodnocená jeho iniciativa, rychlost a rozhodnost, což mu vyneslo doporučení k dalšímu výcviku a poté k zařazení do letectva.
Miroslav tedy pokračoval v srpnu 1941 do skotského Grangemouth, kde sídlila operační výcviková jednotka. Tady se učil přes měsíc pilotovat Supermarine Spitfire. Po skončení byl v září převelen na základnu Portreath v Cornwallu, kde byl zařazen k letce B při 313. československé stíhací peruti.
Vypadalo to, že nic nebrání k jeho první skutečné operaci, jenže pak zasáhla vyšší moc. Už po pěti dnech se ocitl v nemocnici Královského námořnictva a po pár dnech byl – stále jako nemocný – převelen na základnu Box u města Bath. Až do konce ledna, než se zcela uzdravil, vůbec nelétal. Proto musel být vyslán po znovuzařazení do mužstva na opakovací kurz, který trval celý měsíc.
Na první „ostrou“ akci se tak dostal až 24. dubna 1942. Jeho úkolem bylo doprovázet ve Spitfire bombardéry při náletu na nizozemské doky ve Vlissingenu. Měl štěstí a vrátil se, na rozdíl od o rok staršího Prokopa Brázdy, který během mise zahynul po sestřelení.
Ani při druhém i dalších nasazeních, kdy se létalo převážně nad severem Francie, nepotkalo Borkovce nic mimořádného. Celkem podnikl 10 misí přes kanál, ale létal i patroly nad anglickým územím.
Francouzský přístav Boulogne-sur-Mer na dobovém snímku
Začátkem května se nad Britskými ostrovy rozpoutalo „neletecké“ počasí, takže veškeré akce byly odloženy. Mezitím byl Mirek povýšený na rotného a do další akce byl nasazen až v neděli 17. května. Před 11 hodinou dopoledne odstartoval jako jeden z průvodců a ochránců 12 bombardérů mířících nad francouzský přístav Boulogne-sur-Mer.
Po splnění mise, kdy přišel čas na návrat, odstartovaly proti „narušitelům“ německé stíhačky. Tehdy se navzdory výslovnému rozkazu držet se pohromadě oddělil od formace zkušený pilot Stanislav Fejfar a s ním i mnohem méně zkušený Miroslav Borkovec. Oba byli během pár minut sestřeleni nad mořem 15 km severozápadně od Calais. Mirka měl na svědomí německý pilot Johann Aistleitner ze Stabstaffel. Tělo mladého Moravana se nikdy nenašlo. V době smrti mu chyběl necelý měsíc do 26. narozenin.
O ničem z toho neměli Borkovcovi v Brně ani tušení, přesto mělo dopadnout Miroslavovo rozhodnutí odejít i na ně. 17. září 1942, tedy přesně 4 měsíce po jeho smrti, byli v rámci Aktion E – Emigranten zatčeni gestapem.
Matka Marie byla až do 21. dubna 1943 internována v táboře ve Svatobořicích u Kyjova, její manžel a syn Karel skončili v brněnském internačním táboře Pod kaštany (dnes Sady národního odboje u legendárního hudebního klubu Šelepka). Jediný, kdo perzekuci unikl, byla sestra Marie, která už byla provdaná a žila jinde.
O smrti svého syna a bratra Miroslava se Borkovcovi dozvěděli až z dopisu odeslaného 6. 6. 1945 z Londýna velením československých jednotek v Británii. Takových smutných zpráv šlo v té době do Československa jen z Anglie na 500.
Pomník padlým v brněnských Husovicích, kde nechybí ani jméno zdejšího rodáka Miroslava Borkovce
I když byl Borkovec prohlášen už 30. 11. 1942 britským Air Ministry za oficiálně mrtvého, nestačilo to a jeho rodina musela po válce o totéž zažádat i na československých úřadech. Až pak byl 26.4. 1946 vydán na žádost bratra Karla Krajským civilním soudem v Brně výnos „Prohlášení za mrtvého“.
1. února 1947 došlo in memoriam k povýšení Miroslava Borkovce na rotmistra letectva, ale dalších čtyřicet let jako kdyby přestal existovat. Až v roce 1991 byla všem za války padlým letcům přiznána vyšší hodnost.
Dne 1. prosince 1997 byla po plukovníkovi Miroslavu Borkovcovi pojmenována zbrusu nová ulice v Brně-Líšni, stejně jako okolní po dalších příslušnících RAF - Zaoralova, bratší Sepáků, Poslušného, Leskauerova či Drčkova.
Jeho jméno nechybí ani mezi rodáky na pomníku v Brně-Husovicích umístěném ve vloni regenerovaném parku blahoslavené Marie Restituty. A je vyjmenován i na pamětní desce mezi 90 zaměstnanci brněnské Zbrojovky, kteří přišli o život během 2. světové války.
Pro další informace:
Jiří Mikulka: Z brněnské Zbrojovky do kabiny Spitfiru. Životní příběh pilota Miroslava Borkovce z Brna-Husovic, sborník Brno v minulosti a dnes, Archiv města Brna, 2011
