Článek
Slovenka tělem i duší, která vyrůstala v Americe, dostala Kříž Milana Rastislava Štefánika II. třídy, in memoriam, za zásluhy o záchranu lidského života s nasazením vlastního života.
Tomu, kdo nesleduje slovenské dějiny nijak do podrobnosti, její jméno asi nic neřekne, ale přesto by její osud ovlivněný „velkými dějinami“ 20. století neměl být zapomenutý.
Marína Paulínyová na pasové fotografii v roce 1919
Marína se narodila v roce 1897 na území Horních Uher, jak se tehdy Slovensko oficiálně nazývalo, do nepříliš majetné rodiny. Proto se její otec - jako tisíce jiných Slováků - rozhodl odstěhovat do Ameriky a vydělat si tam na lepší život.
Marína vyrůstala ve Stamfordu a dostala do sebe kromě lásky ke Slovensku i pořádnou dávku americké činorodé podnikavosti a navíc empatii a hlavně nesobectví. Proto se rozhodla pro ošetřovatelský kurz. Po jeho absolvování se vydala v roce 1919 pod hlavičkou Amerického červeného kříže na Sibiř, aby pomáhala československým legionářům na jejich dlouhé cestě přes Rusko a Ameriku domů.
Coby zdravotnice a tlumočnice prošla s českými a slovenskými legionáři polovinu trasy přes Sibiř až do Vladivostoku a nejednou prokázala na svůj věk velké hrdinství. Dokonce zažila i ztroskotání americké lodi Heffron, která měla legionáře odvézt do bezpečí. Heffron – Wikipedie (wikipedia.org).
Marína přivítala vznik Československa a vrátila se domů v roce 1921 s posledním legionářským transportem. Díky znalosti jazyků a zkušenostem se pustila hned do práce - začala u nás budovat pobočku organizace mladých křesťanských žen YWCA (obdoba známější mužské varianty YMCA).
Po roce 1924 se vrátila na čas do USA, aby v Chicagu propagovala českou a slovenskou kulturu a založila The Czechoslovak Art Studio. Vyráběly se tu předměty i oblečení inspirované českým a slovenských lidovým uměním a dodnes má Chicago History Museum ve svých sbírkách některé z předmětů, které tu vznikly před druhou světovou válkou.Chicago History Museum Images - Dress by Czechoslovak Art Studio
V roce 1936 se ale Marína opět vrátila do staré vlasti, kde dostala nabídku na založení a vedení první slovenské turistické kanceláře Slovaktour (obdoba Čedoku). Díky svým rozsáhlým kontaktům zprostředkovala celé řadě novinářů a politiků nezkreslený náhled na rychle se měnící a modernizující Slovensko. Jenže to už se blížila další válka a Marína, známá svými liberálními názory, před ní musela utéct. Stalo se tak pouhý den před tím, než si pro ni přišla policie, aby ji jako nepřítele nového Slovenského štátu zatkla.
I během války se Marína neúnavně snažila pomáhat proudu uprchlíků ze střední Evropy - stala se místopředsedkyní exilového Československého červeného kříže v Londýně a získávala množství finanční i materiální pomoci od mecenášů v Británii, Kanadě i USA. Zpravidla šlo o potomky Čechů a Slováků, kteří se vystěhovali už na přelomu 19. a 20. století.
Hodně se zasloužila o zlepšení situace českých a slovenských vojáků a letců, kteří padli do německého zajetí a Hitler jim nepřiznal status válečných zajatců. Neúnavně upozorňovala na jejich situaci a zasadila se o to, aby jim byly pravidelně zasílány balíčky s potravinovou pomocí. Stejně se chovala i v případě zajatců po potlačení Slovenského národního povstání Slovenské národní povstání – Wikipedie (wikipedia.org)
Po válce zajistila ve Švýcarsku léky a jejich přepravu do Československa, především pro zbídačené vězně z koncentračních táborů. Sama plánovala, že se do republiky vrátí, ale to už nestihla. 5.10. 1945 tragicky zahynula při požáru startujícího letadla na londýnském letišti, kterým měla odletět do Prahy.
Po komunistickém tichu, kdy se nesmělo jméno Maríny Paulínyové připomínat, se naštěstí časy mění. Od loňského roku je po Maríně Paulínyové pojmenovaná jedna z bratislavských ulic na sídlišti Dúbravka a nyní se jí dostalo i ocenění nejvyššího v podobě Kříže M. R. Štefánika.
