Článek
Cesta synka z klempířské rodiny, který přišel na svět v Brně 26. srpna 1916, by se možná odvíjela úplně jinak, nebýt „velkých dějin 20. století“.
Jeho otec, majitel malé rousínovské klempířské firmy, vyznával přísloví, že „řemeslo má zlaté dno“ a poslal v příslušném věku Karlíka do brněnského závodu Ergon na Cejlu (symbolicky nedaleko tehdejší věznice), aby se tu vyučil strojním zámečníkem. Stalo se tak v roce 1930, kdy bylo kvůli krizi všude málo práce, a dokonce i on sám musel - jako už v minulosti jednou - zavřít svou klempířskou dílnu a nechat se najmout coby odborný dělník.
V Ergonu ale vzdělávání pro Karlíka nekončilo. Kromě práce na dílně docházel mezi lety 1930 - 33 i do brněnské odborné školy pokračovací pro učně živností kovodělných a ještě si vyšetřil i trochu času na cvičení v Sokole.
Po získání tovaryšského listu sice ještě chvíli zůstal v Ergonu jako mechanik, ale koncem roku 1934 dal výpověď a dělal pomocného dělníka. Přitom složil státní zkoušku ze svařování autogenem, což mu v roce 1937 otevřelo bránu do Československé zbrojovky.
Sám se na vojnu dostal až v únoru 1939, kdy působil jako radiotelegrafista, ale už 15.března byl propuštěn po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava zase domů, takže si uniformu „užil“ jen dva týdny.
Během války byl zaměstnaný u strýce v továrně na dřevěné hračky u Mělníka, která se ale musela přeorientovat na výrobu dřevěných bedniček na munici. V květnu 1945 se zapojil spolu se sousedy do obrany a aktivně pomáhali partyzánské skupině Národní mstitel.
Po válce vyslyšel Karel Kalivoda tzv. mobilizační výzvu a vstoupil do nově se rodícího Sboru národní bezpečnosti. Ten byl ustanoven ještě před koncem války 17.4. 1945 coby nový a od za války zdiskreditovaného četnictva očištěný subjekt dohlížející na pořádek.
Pomocí dělnického původu se Kalivoda poměrně rychle vypracoval, ale vděčil za to především svému intelektu a schopnosti dobře zorganizovat práci svou i kolegů. Nejprve řešil krádeže a drobné přečiny, ale záhy si ho nadřízení všimli díky počtu objasnění, a začali ho pověřovat náročnějšími úkoly. Karel kriminalistice zcela propadl, sám si ve volnu studoval veškerou dostupnou literaturu. Postupně se stal nejdřív teoretickým a později i praktickým odborníkem na temné stránky lidské duše.
Ačkoliv byl komunistou, odmítal do svých vyšetřování zatahovat ideologii a řídil se spíš čistou logikou, což mu mezi kovanými soudruhy moc přátel neudělalo. Jenže za něj mluvily nadprůměrné výsledky.
Jedním z prvních vyšetřování po přeložení do Prahy se stalo dopadení vraha Herty Černínové, kterému předcházelo zmizení účetní se 67.000 korun na výplaty zaměstnanců jejího podniku. Ty si Herta sice vyzvedla podle plánu z banky, jenže pak se po ní slehla země. Po pár dnech se na pražském jezu v Klecánkách objevil kufr a v něm ženské torzo se specifickou jizvou po operaci páteře zabalené v koberci, na kterém se našly i černé psí chlupy.
Jez v Klecánkách, kde bylo nalezeno torzo Herty Čermínové
Jde o případ, který se později objevil v seriálu 30 případů majora Zemana jako „Kvadratura ženy“. Nebylo to výjimečně z důvodů ideologických, ale protože se právě tehdy zrodila moderní československá kriminalistická škola. Spojenými silami vyšetřovatelů, patologů i laborantů se během neuvěřitelných 3 dnů podařilo nejen vytipovat podle stop možný okruh pachatelů, ale nakonec opravdu zatknout vraha i jeho pomocnice.
Karel Kalivoda se stal průkopníkem nových metod vycházejících z vědy a doslova prošlapal cestu využití antropologie, fyziodetekce (detektor lži), biologie, genetiky a dalších přírodovědeckých i technických oborů, včetně většího zapojení kriminální psychologie a sestavování identiktů.
Pro sestavování obličejů možných pachatelů pomocí kresby při spolupráci se svědky a oběťmi si vytipoval akademického malíře Otakara Štemberu, který v té době publikoval v novinách jako Mladá fronta a Práce. Štembera ovládal umění pohotové a detailní kresby a často byli vyšetřovatelé po dopadení pachatele překvapení, jak moc věrně dokázal vystihnout podobu dotyčného jen podle vyprávění.
Bez nadsázky lze říct, že Kalivoda spolu se zakladatelem Kriminalistického ústavu Bohuslavem Němcem doslova otevřel dveře forenzního oddělení a zasadil se o úzkou spolupráci s Ústavem soudního lékařství, což vedlo i k podrobnějšímu pochopení, kdy, kde a jak se mohl ten který zločin odehrát.
Karel Kalivoda nedal dopustit ani na policejní psy. Zasadil se o angažování šlechtitele-kynologa Františka Horáka coby poradce pro vytváření kriminalistické psovodní služby. Rád také vzpomínal třeba na fenku německého ovčáka Coru, která měla být jako nejslabší štěně z vrhu utracena, ale podařilo se ji zachránit. Později se po důkladném výcviku odměnila svému psovodovi tím, že po maskovaném a ozbrojeném přepadení pošty vyčenichala pachatele během pár minut po nasazení na stopu, a to přímo uprostřed přihlížejícího davu cca 200 lidí na frekventované pražské ulici.
Kalivoda byl velkým fanouškem německých ovčáků při policejním vyšetřování
Díky Kalivodovu vedení se týmu vyšetřovatelů podařilo konečně v roce 1956 dopadnout prvního sériového československého vraha Václava Mrázka. Nevysoký mužíček s ustupujícími vlasy měl mezi lety 1951 - 1956 na svědomí 6 dívek a žen a jednoho muže. Policii zkomplikoval práci tím, že pokaždé vraždil jinak - někdy střílel, jindy použil sekeru nebo mu „stačil“ klacek. Navíc měl na svědomí řadu krádeží i sexuálně motivovaných přepadení, včetně šestileté holčičky. Po usvědčení a odsouzení byl na sklonku roku 1957 oběšen ve věznici na Pankráci.
Ale Karel Kalivoda se nevěnoval jen vraždám. V roce 1970 se mu podařilo vypátrat a vrátit do Poštovního muzea v Praze uloupený arch 80 vzácných modrých Merkurů v nedozírné ceně.
Své postřehy si Kalivoda nechtěl nechávat jen pro sebe. Jako vášnivý čtenář a milovník detektivek všeho druhu, včetně příběhů s komisařem Maigretem od Georga Simenona si nejprve troufnul na publikování odborných textů v Kriminalistickém sborníku a Knižnici SNB. Později ale začal sám koketovat i s lehčí literaturou.
Na rozdíl od populárních autorů poválečných detektivek, jakými byli Eduard Fiker (Série C-L, 13. revír), Václav Erben (série s kapitánem Exnerem) nebo Josef Škvorecký (série s poručíkem Borůvkou), byly jeho příběhy líp podložené zkušeností se skutečnými vyšetřovacími postupy. Prvotinou byl jeho Případ hasák, později se spíš pro nedostatek času spokojil s vytvářením námětu a konzultační činností. Poprvé se tak stalo už v roce 1960 ve filmu Konec cesty, kde se vyšetřuje padělání peněz. To ostatně znal Karel Kalivoda důvěrně z první ruky, protože sám podobný případ vyšetřoval.
Prostřednictvím své konzultační činnosti se stal Karel Kalivoda přímou inspirací pro Rudolfa Hrušínského při natáčení série příběhů s vyšetřovatelem majorem Kalašem. Hrušínský tehdy sám oslovil režiséra Petra Schulhoffa, že by chtěl vidět při práci skutečného kriminalistu. Díky Kalivodovi se Kalaš vyznačuje určitou civilností a také detailem, že nikdy nenosí zbraň. Jak Kalivoda Hrušínskému vysvětlil, měl pistoli jen na začátku své kariéry a jednou, když mu zatčený kasař při převozu na služebnu začal utíkat, použil ji nejprve k varovnému výstřelu, a pak i na prchajícího. Sice dotyčného jen postřelil, ale pro kriminalistu to byl tak otřesný zážitek, že se služební pistole ještě ten samý den zřekl.
Kromě konzultační činnosti přispěl Kalivoda několika náměty i do už zmíněného seriálu 30 případů majora Zemana. To už ale musel postupovat anonymně, protože se v 70. letech opět ocitl v hledáčku STB. Své zkušenosti už s ní měl v 50. letech, kdy byl obviněn, ale následně očištěn z válečné spolupráce s Němci. Tentokrát mu bylo vytýkáno, že si během srpnové okupace 1968 dovolil stáhnout své lidi za účelem vyšetřování z ostrahy objektu Československého rozhlasu, kde měli být k ruce sovětským vojákům.
Byla to sice záminka, ale i tak byl Karel Kalivoda v roce 1976 odeslán rozkazem ministra vnitra do důchodu. Ani tam se však nenudil. Často se stýkal třeba s autorem literatury faktu Miroslavem Ivanovem, který s ním konzultoval své historické konstrukce detektivních příběhů z našich dějin - Vražda Václava, knížete českého, Český pitaval aneb Královraždy nebo Kdy umírá vojevůdce. V knihách se dokonce objevuje Kalivodovo alter ego - kriminalistický major Dalibor Daněk.
Karel Kalivoda zemřel 7. srpna 1980.
Pro další informace:
Martin Kučera: Pražský Maigret - osobní zápas legendárního kriminalisty, Edice paměti, Academia, 2009
