Článek
Manželský pár brněnské spisovatelky a bývalého kameramana z televize přišel jednat o podporu pro vydání další, v té době tuším 14 nebo 15, autorčiny knížky, které se celkem slušně prodávaly.
Přiznám se, že do té doby jsem o paní Monyové neslyšela, můj čtenářský fokus byl zaměřený jiným směrem. Dokonce mne překvapilo, že se jí prý přezdívá Viewegh v sukni. Jednání skončilo, dostala jsem za úkol si několik knih přečíst a doporučit/nedoporučit, zda chystanou novinku podpoříme.
První jsem otevřela ještě v MHD cestou z práce a než jsem dojela domů, málem jsem měla dočteno. Knížka byla útlá, měla spád, a i když popisovala jinou životní zkušenost ženy starší, než jsem v té době byla, docela se mi do ní podařilo vžít.
Do konce týdne jsem měla dočteny i další tři tituly, které nám spisovatelka věnovala, a podporu jsem doporučila.
Když knížka vyšla, odbýval se její křest v centru Brna a kmotrem jí byl skladatel Zdeněk Merta. Víno teklo proudem, společnost se bavila a já si odnesla výtisk s věnováním. Pravda, novinka už mne tolik nezaujala, styl byl hodně podobný těm předešlým, ale zapsal se mi postřeh ze křtu. Autorka se dobře bavila v centru dění s přáteli, ale manžel - v té době již její vydavatel - stál opodál, jakoby zapomenutý.
Simona Monyová v posledním roce života
Coby „vedlejšák“ jsem v té době dělala rozhovory a reportáže pro jeden z prvních ženských internetových magazínů. Proto jsem si se Simonou Monyovou domluvila rozhovor. Sešly jsme se v podzimním odpoledni nad sklenkou vína v Zemanově kavárně nedaleko brněnského Mahenova divadla.
Pojaly jsme to spíš jako povídání „co život dal a vzal“. Původní profesí textilní výtvarnice se zprvu živila jako vychovatelka na učňovském internátu, kdy si doplnila pedagogické vzdělání. Později, už jako rozvedená máma dvou kluků, se měla co ohánět, ale kromě vlastní firmy na pletené zboží S-pleteniny a práce realitní agentky si stihla udělat v roce 1996 radost a vydala prvotinu „Osud mne má rád“.
Postupně vydala celkem 29 knih, část v rodinném nakladatelství vedeném jejím druhým mužem Borisem Ingrem. Dostalo název „Mony“ podle Simoniny dětské přezdívky, jakou jí vymyslel dědeček. Navíc se jim narodil třetí syn, postavili dům - zkrátka idyla.
Rozloučily jsme se s tím, že rozhovor bude autorizovat - neškrtla tenkrát jediné slovo. Pořád si ji budu pamatovat, jak sedí na terase kavárny v měkkém podzimním světle, před ní sklenička vína, rovné černé vlasy vynikají na pozadí zlátnoucího listí, a smějeme se nějaké historce.
Jenže všechno nebylo tak růžové, jak se zdálo. Manžel tajil, že kromě výdělků z oblíbených knížek a za filmová práva jsou tu i dluhy. Postupně se partneři odcizili a skončilo to vypovězením Ingra ze společné domácnosti. V srpnu 2011 se vrátil jednou večer s lahví vína, bonboniérou a prosbou, že by rád uložil jejich společného, tehdy 7letého syna ke spaní. Skončilo to Ingrovým demonstrativním výskokem z okna, následném napadení své ženy s nožem v ruce a smrtí Simony Monyové.
Teprve během soudního řízení z vrahem vyšlo najevo, že Simona byla týranou manželkou, která - bohužel - včas nenazvala věci pravým jménem a nevolala o pomoc. Byl to jeden z prvních, společnost alarmujících případů, kde obětí nebyla anonymní žena, ale známá osobnost.
Dnes jsou všichni synové Simony Urbánkové - Ingrové, známé pod autorským pseudonymem Simona Monyová, dospělí a starají o distribuci knih své matky.
Vrah letos usiloval o předčasné propuštění po 13 letech z výkonu trestu. Soud jeho žádost zamítl, další příležitost bude mít opět za rok. Celkem by si měl odsedět 18 let a zaplatit škodu ve výši 7.000.000 korun.
Simona Monyová žije dál - bohužel už jen prostřednictvím svých 29 knih, které vydávala po 2 titulech každý rok. Která je vaší nejoblíbenější?
Pro kontext:
