Článek
První jistotou letošního roku je lednový návrat Donalda Trumpa do Bílého domu. Zatímco před osmi lety se tehdejší český prezident Miloš Zeman těšil, že ho exmanžel československé lyžařky a později úspěšné byznysmenky Ivany Zelníčkové - Trumpové, která dovedla „prodat“ i vlastní rozvod, pozve na návštěvu k sobě do Washingtonu, což se nakonec nestalo, je téměř 100%, že po podobné poctě současný prezident Petr Pavel moc netouží.
Což se nedá říct o lídrovi opozice ANO Andreji Babišovi, který se před lety do Bílého domu na pozvání Donalda Trumpa podíval a nejspíš by si to rád zase zopakoval. Třeba by tentokrát ani „nezapomněl“ manželku Moniku přede dveřmi, jako minule. Tedy pokud by ho ještě na jeho zahraničních cestách doprovázela. Dle loňského statusu se měli rozejít, byť to podle jejich sociálních sítích tak nevypadá.
Pokud jde o plány Andreje Babiše, dominuje v nich volební rok 2025 s červeným vykřičníkem a touhou vrátit se předním vchodem do Strakovy akademie. Jak takové návraty v praxi mohou vypadat, ukázal názorně v uplynulých 12 měsících vývoj na Slovensku. Tam bývalý i současný premiér Robert Fico udělal vše, aby sobě a „našim lidem“ z řad politiků a podnikatelů zajistil beztrestnost, a navíc jim umetl cestu k novým byznysovým příležitostem.
Nejvíc je to vidět na příkladu ministra obrany Roberta Kaliňáka, který i přes proklamovanou konsolidaci veřejných prostředků a zvýšení DPH tu nakupuje nepotřebná letadla, tam se chystá stavět vojenskou nemocnici či opravovat mosty bez výběrových řízení a ještě to vykazovat jako 2% příspěvek Slovenska na vybavení armády, jak ukládá smlouva s NATO. Zdůvodňuje to tím, že staré a neopravované mosty by neunesly tanky, které by se měly po slovenských silnicích transportovat.
Když už jsme u obranné aliance, největší nůž do zad jí v loňském roce svou kolaborací s ruským vůdcem Vladimírem Putinem zasadili právě Robert Fico a maďarský premiér Viktor Orbán, který se do Moskvy vydal ihned po převzetí půlročního předsednictví EU Maďarskem. Připomeňme si, že je to tentýž Orbán, se kterým ANO Andreje Babiše sdílí v Evropském parlamentu frakci Patriotů pro Evropu. Patří do ní i další populistické strany - rakouská nacionalistická FPÖ, nizozemská Strana pro svobodu či Národní sdružení Marine le Pen, o Motoristovi Filipu Turkovi ani nemluvě.
Pokud by v letošních volbách skutečně vyhrál Andrej Babiš a podařilo se mu sestavit novou vládu, je otázka, zda by nezatoužil také po přijetí v Kremlu a nepřekvapil nás rozesmátou fotkou s Putinem před zlatými dveřmi. Byl by to takový obrat ve slušné politice, na kterou jsme si v posledních letech zvykli, že pevně doufám, že k tomu ani nedostane příležitost.
Bylo by ostatně skvělé, kdybychom v letošním roce mohli začít mluvit o válce, kterou Rusko rozpoutalo proti Ukrajině, v čase minulém, ale tady vyvstává otázka, za jakou cenu by se podařilo domluvit mír. Už tak jsou ztráty materiální, ale především na životech a zdraví, extrémní na obou stranách fronty.
Na druhou stranu Rusko nesmí mít pocit, že se mu v jeho roztahovačnosti ustupuje, nebo by s tím narostl i jeho apetýt, ať už by stál v čele Putin nebo někdo jiný. Ostatně vánoční poselství ruského ministra zahraničních věcí Sergeje Lavrova, že požadují návrat NATO do hranic před rokem 1997, je alarmující i pro Českou republiku, bytostně se totiž týká naší vlastní bezpečnosti. O tom, jak „chutná svoboda“ přivezená ruskými tanky do Prahy, se naše republika přesvědčila už v srpnu 1968. V loňském roce nám to mimořádně sugestivně připomněl režisér Jiří Mádl ve svém filmu Vlny.
Když už jsme u něj, určitě budeme držet palce při vyhlašování filmových cen Oscar v kategorii zahraničních filmů, kam se Vlny probojovaly. Zda zvítězí v silné konkurenci, to se dozvíme 2. března 2025.
Dobré bude dívat se i v novém roce pod prsty Číně, na což skvěle upozorňuje Sinopsis - Médium.cz, ale stojí za to sledovat pozorně i ostatní země BRICS na východní i západní polokouli. Bez zajímavosti nebude ani další vývoj v Sýrii po Asadově pádu, kde se Islámský stát chystá skládat reparát po tom, jak na sebe nechvalně upozornil v minulém desetiletí. Doufejme, že to nedopadne podobně jako v „osvobozeném“ Afganistánu po převzetí vlády Tálibánem.
I když rok 2025 nebude supervolební, jako ten minulý, určitě se dočkáme i pár překvapení. Doufejme, že to budou spíš ta k lepšímu. Přeji vám zdraví, štěstí a moudrost při všech krocích, která vás v následujících 365 dnech čekají.
Pro další informace:
