Článek
Pod názvem „Strašlivé příhody z jedné rekonstrukce. Vtipné trampoty s dělníky vypráví Ota Jirák“ se po sedm večerů linuly z rádia vyladěného na stanici Čro Junior nářky rodiny Malých. Na začátku chtěli jen vyměnit kuchyni, kde kdysi dědeček udělal pár vylepšení, ale teď už se v ní všechno rozpadalo.
Pozvaní řemeslníci měli dorazit v osm ráno, ale přijeli až kolem půl třetí v dodávce, ze které vyskákali tři krásní dělníci. Sotva vyndali z auta všechno potřebné včetně montérek a svačin, podařilo se jednomu převrtat drát.
Další den jim pro změnu spadla zeď a následně se rodina rozhodla, že jim vlastně neplánované zvětšení vyhovuje. Během sedmi pokračování se vystřídali v domku instalatér, elektrikáři, zedníci, podlaháři, montéři, topenáři a možná i někdo další: „Všechny práce se jen natahovaly a potahovaly, nářadí se ztrácelo,…“
Rodina mezitím bydlela na zahradě ve stanu a nad ohněm si pekla buřty. Naštěstí bylo léto. Možná to z hlediska dětských uší zní jako velké dobrodružství, ale pro dospělého spoluposluchače to spíš vyznělo jako naprostý horor. Zvlášť, když jsme si zrovna nedávno s kamarádkou stýskaly nad tím, jak jedna marně nahání instalatéra a druhá pro změnu elektrikáře.
Starší řemeslníci obvykle mohou za dlouho, což v případě akutní opravy nemůžete čekat. Mladším se kvůli maličkostem, jako je výměna těsnění nebo přesekání protékajícího potrubí ve zdi, obzvlášť, když je navíc pod kachličkami, prostě nechce.
Vzpomínám si, že dřív byly součástí učebních obnov i technické práce, kdy si žáci 2. stupně osahali ponk, pilník, kladivo, vrtačku a hřebíky. Tu se vyrobil štítek na klíče, tam krmítko pro ptáky, a děti byly nadšené. Doma se pak chlubily, co udělaly vlastníma rukama a dostat se na vybrané učební obory se počítalo za stejnou výhru jako dnes na gympl. Na takové automechaniky bylo dokonce třeba i pořádné protekce.
V současnosti děti neustále slyší, aby se učily, jinak skončí na „učňáku“. Pardon, učňáky už vlastně neexistují, skrývají se pod sexy názvy jako střední odborná škola toho či onoho. Jen mám pocit, že působí jako bermudský trojúhelník. Vstoupí do ní páni kluci a slečny kolem 15 let věku - a když pak hledáte šikovného řemeslníka, nikde nejsou k nalezení.
Získáte-li číslo na fachmana, střežíte je jako oko v hlavě. Když pak dotyčný dorazí, předcházíte si ho, byť třeba suše po dvou hodinách požádá za svou práci (bez materiálu) o cifru, na kterou vy vyděláváte v řádu dnů. A občas vám ještě doporučí, ať si nějakou „drobnost“ už doděláte sami.
To si pak jeden povzdychne, že možná už děti do toho učení tolik honit nebude a ve finále budou mít lepší finance než jejich pilnější spolužáci. No, a pak vás definitivně „dorazí“ i ten pohádkový Hajaja.
P.S. SPOILER! V úvodu zmíněný seriál scénáristky a režisérky Terezy Verecké končí vskutku originálně. Dcera rekonstuujících Malých Malka objeví nenažranou rekonstrukční vílu, která se láduje nářadím a penězi, a proto se nedaří nic dokončit. Aby se jí zbavila a konečně se mohli přestěhovat ze stanu zpět domů, propašuje ji do auta tetičce a strýčkovi, kteří se přijeli podívat, jak opravy domku pokračují. Uff, že by autorčina osobní zkušenost?
Pro další informace:
