Článek
Řeznický tovaryš Leopold Lojka z Telče to uměl s koňmi. Proto se po narukování do C. a k. armády císaře Františka Josefa v roce 1907 dostal jako jedenadvacetiletý k moravskému dragounskému pluku. Dokonce si vysloužil prestižní jezdecké vyznamenání, jaké dle dobových dokumentů dostávali jen nejobratnější jezdci, které bylo možno využívat coby pátračů nebo pro předávání hlášení ve vzdálenějších lokalitách bojiště.
Jenže stačil okamžik, kdy se po závěru vojenského cvičení na podzim 1909 ve Velkém Meziříčí splašilo několik koní a Lojka se je snažil uklidnit. Skončilo to pro něj rozsáhlým zraněním, po kterém byl návrat k řeznické profesi téměř nemyslitelný.
Štěstím v neštěstí bylo, že se o statečného Lojku zajímal přímo František Maria Alfréd hrabě Harrach, který se nejen zasloužil o řádné doléčení úrazu hlavy, pánve i dalších částí těla, ale rozhodl se statečnému Leopoldovi zprostředkovat nový způsob obživy. Přijal jej jako svého dalšího šoféra, a dokonce mu zaplatil kurz, včetně závěrečné zkoušky ve Vídni. Po šesti týdnech a úspěšném absolvování zkoušky ze znalosti strojního zařízení, dopravních předpisů a prověrky ovládání vozu, ke které půjčil hrabě Lojkovi vůz, se novopečený řidič vrátil k Harrachovi do Velkého Meziříčí.
Byť se to u hlavního šoféra nesetkalo s radostí, hrabě si Lojku oblíbil pro jeho rozvážnou a klidnou jízdu. Proto si jej také vybral v létě 1914 na cestu na vojenské manévry do Temešváru, kterou podnikly poměrně dobrodružně přes celé Rakousko a část Balkánu. Jejich cílovou stanicí se stalo město Sarajevo.
František Ferdinand d´Este se svou nejstarší dcerou Žofií
Tam se setkali nejen s vévodou Františkem Ferdinandem d´Este, ale i s jeho manželkou Žofií. Vévodkyně sice měla už v té době s budoucím následníkem rakousko-uherského trůnu tři děti, ale vzhledem ke svému nižšímu původu (byla „jen“ hraběnou) nesměla u dvora vystupovat se svým manželem, a dokonce s ním nesměla cestovat ani stejným autem.
V Sarajevu ale působil František Ferdinand coby nejvyšší vojenský velitel, a tak se nad přítomností jeho manželky ve společném voze přimhouřilo oko.
Byť tajná služba dopředu varovala, že by mohl být na vévodu spáchán atentát, nebral to on ani jeho doprovod na zřetel, a proti výslovnému zákazu se rozhodli jet v neděli 28. 6. 1914 Sarajevem v otevřeném autě.
Od Philippových kasáren to k radnici byly nějaké 3 kilometry, které měl vůz ujet za pár minut. Neplánovaně se stavělo před poštou, kde si vévodkyně vyzvedla dopisy od svých dětí, které na ně čekaly v Chlumu u Třeboně.
Když Lojka opět uvedl vůz Gräf & Stift do pohybu, začaly manželskému páru odtikávat poslední minuty. Na cestě vyzdobené v barvách císařství a lemované přihlížejícími (další porušení bezpečnostních instrukcí) totiž čekalo sedm mladých mužů odhodlaných provést atentát. Všichni patřili k organizaci Mladá Bosna a teroristické skupině Černá ruka a byli odhodláni dokázat Habsburkům, že je ve své zemi nechtějí.
Vůz s následníkem trůnu a jeho manželkou (oba v zadní části) opouští kasárna a odjíždí směrem k sarajevské radnici. Řídí Ladislav Lojka.
Jako první se odhodlal k činu Čabrinovič, který hodil granát na auto následníka trůnu. Jenže Lojka rychle zareagoval a přidal plyn, čímž zachránil svým pasažérům život. Štěstí měla i osádka dalšího vozu, pod kterým vybuchl, což se nedá říct o 16 zraněných z řad slavnostního špalíru.
Tehdy udělal František Ferdinand první fatální chybu - nechal svůj vůz řízený Lojkou zastavit, aby se s ním cestující hrabě Harrach přeptal, jaké jsou škody. Pak se sice auto znovu rozjelo a dorazilo k radnici, kde zatím o granátu nikdo nic netušil. Uvítání místní honorací přerušil František Ferdinand poznámkou: „Člověk přijede do Sarajeva na návštěvu a je přivítán bombami! To je skandál! Nyní hovořte, pane starosto.“
Mezitím se v místě atentátu odehrála scénka hodná Cimrmana. Neúspěšný vrhač granátu se chtěl otrávit, jenže jed nezafungoval. Proto se vrhl do řeky, kde si na jejím opačném břehu na něj počkala policie - té se totiž do vody nechtělo.
Po krátké zastávce u radnice zamířila kolona po změněné trase - jen řidiči o tom nevěděli, a tak se Lojkovi podařilo uhnout do nesprávné ulice u budovy městského muzea. Když byl na omyl upozorněn, složitě musel nastavit zpátečku. Sice to trvalo jen pár sekund, ale i to stačilo poslednímu z atentátníků, teprve 19letému Gavrilo Principovi, aby vytáhl svou pistoli a dvakrát vystřelil.
Nedostudovaný adept obchodní akademie do té doby střílel jen párkrát do stromu, ale to dopoledne na sarajevském nábřeží měl mimořádné štěstí. První kulkou zasáhl vévodkyni, druhou prostřelil krk jejímu manželovi.
Atentátník byl sice okamžitě zpacifikován, ale tragédie už se stala. Lojka se zapnutým klaksonem urychleně převezl své pasažéry do sídla vlády Konaku, kde byli vévoda i vévodkyně prohlášeni za mrtvé.
Hrabě Harrach i Leopold Lojka, kteří byli ve stejném autě, se stali korunními svědky při procesu s atentátníky. Lojka jasně identifikoval drobného Principa, který byl odsouzen na 20 let žaláře a zemřel v dubnu 1918 v Malé pevnosti Terezín.
O měsíc později vyhlásil císař František Josef I. válku Srbsku, ke které už se tak jako tak schylovalo, a pak nastal dominový efekt, kdy se do války hlásily další země. Výsledkem byl čtyřletý masakr, který dnes známe jako 1. světovou válku.
Bosenští atentátníci u soudu, Gavrilo Princip uprostřed
Ladislav Lojka byl povolán už den před vyhlášením války a nastoupil jako vojenský řezník do zásobovacího skladu v týlu v Mostaru, posléze znovu řídil. O dva roky později se dokonce stihl oženit a narodili se mu dva synové - jeden v roce 1917, druhý dokonce jen pár dnů před koncem války - v říjnu 1918.
Už v prosinci byl Lojka uvolněn z činné služby a převeden do zálohy. Ještě chvíli - do března 1919 sloužil jako šofér u hraběte Harracha, ale pak se jejich cesty rozešly. Většina Lojkových příbuzných zůstala po rozpadu Rakouska - Uherska ve Vídni, což ho inspirovalo k usazení se ve Znojmě, kde převzal koncesi pro řízení restaurace.
Patrně se mu nevedlo tak, jak si představoval, proto se po pár letech přestěhoval do Brna, kde od roku 1925 provozoval hostinec ve Vranovské ulici v Husovicích. Krátce před tím se také rozvedl a získal do své péče jednoho ze synů, druhý nepřežil dětská léta, což tehdy nebylo bohužel nic neobvyklého.
Podle pamětníků byl Lojka coby hospodský poměrně rázovitý a rád dával k dobru své historky „císařského řidiče“. Podle nich vozil za války kromě hraběte Harracha i mladého císaře Karla Habsburského, a to údajně i na privátní cesty.
Atentát si vybral na Lojkovi svou daň, nesl podle svědků dost těžce, že vlastně jeho chybou František Ferdinand zemřel. Nikdo mu nedokázal vysvětlit, že by válka začala i bez toho. Stále víc a víc podléhal alkoholu, dělal dluhy a nakonec zemřel sám v červenci 1926.
Překvapením tedy pro všechny bylo, když se v jeho ohnivzdorné pokladně našel „poklad“ - nejen peníze a obligace, ale i celá řada cenných mincí, hodinek, briliantových jehlic do kravaty, zlatých manžetových knoflíčků či kamenů do prstenů. Mimoto měl Lojka v bytě perský koberec, japonský vějíř nebo pilu z pilouna. Dohromady to vydalo na bezmála 17 tisíc československých korun. Pozůstalí ale čekali víc - císařský řidič se totiž často holedbal, že má sbírku neuvěřitelné ceny. Jenže ta se nikdy nenašla.
Pro další informace
Jiří Skoupý - Šofér, který změnil dějiny, Národní technické muzeum, Mladá fronta, 2017
