Článek
To si tak čekáte na zastávce MHD na svůj spoj, pak se ohlédnete, a vedle vás stojí slečna s koloběžkou, krvavě zalité oči, čůrek karmínové z úst i z nosu a z účesu jí trčí dýka. Uf, být to kdykoliv jindy, s cestujícím to zamává, ale na konci října to s vámi ani nehne - stejně jako opodál stojící Quasimodo v černém plášti nebo kostlivec dojídající svačinu.
Prostě teenageři a mladí lidé vyrážejí poslední říjnový podvečer na oslavu keltského svátku známého dnes jako Halloween, který má mnohem delší tradici než křesťanské Dušičky nebo oslava Všech svatých. Než se začnete rozčilovat nad importovanými svátky, možná by bylo dobré si uvědomit, že už se u nás nejspíš slavil. Pravda, už je to pěkných pár staletí.
Teď se k nám se sice vrátil obloukem po víc než 2.000 letech přes anglosaské země, ale nic to nemění na faktu, že jeho kořeny mohly klidně vzniknout právě v pravlasti keltského kmene Bójů. Noc, kdy je hranice mezi mrtvými a živými nejtenčí, by se měla slavit nikoliv o samotě, ale se stejně naladěnými dušemi, aby si vás neodvedl někdo ze záhrobí.
Jack-o-lantern z vydlabané dýně
Docela mne baví sledovat, jak se dá takový Halloween oslavit. Zajímavou tradici míval českobudějovický dopravní podnik, který vypravoval stylově ozdobený trolejbus projíždějící v určitém intervalu jihočeskou metropolí a nabírající všemožné příšerky, které dostaly sladkou odměnu a po pár stanicích zase vystupovaly.
Oboustranně výhodnou oslavu připravovala brněnská zoo, která pořádala dlabání dýní. Děti si pak odnášely domů vlastnoručně vyrobenou lucernu Jack-o-lantern, kdežto zvířata si pochutnala na zbylém materiálu.
Ovšem nejstylovější oslavy se každoročně odehrávaly na kurzu angličtiny, kde lektorka připravovala pro děti od mateřinky až po teenagery nejen prostory, ale pokaždé si nachystala i originální kostým. Kdo chtěl, mohl se k ní připojit, povinné to nebylo, ale děti si přirozeně nechtěly nechat ujít příležitost, jak se navzájem postrašit. Nejpovedenější byly kreace „mrtvá nevěsta“, „černá kočka“, „mumie z toaleťáku“ nebo „pirát s vypadávajícím okem“.
Oltář s fotografiemi předků nesmí chybět na žádné rodinné oslavě Día de Muertos
Docela by mne lákalo jednou zažít nefalšovaný mexický Día de los muertos, který se slaví 2.listopadu ve střední Americe. Záplava květů, hlavně oranžových afrikánů, sladkosti ve tvaru lebek, a především malí i velcí „umrlci“ - lidé a děti nalíčení a oblečení do kostýmů, kteří si užívají den se svými nebožtíky vesele, to vše je mi víc než sympatické. Ovšem nejsympatičtější je pro mne zvyk připravit oltář s fotografiemi všech zemřelých rodinných příslušníků a chovat se, jako by byli právě dnes zase s vámi.
U nás převládá během Dušiček trochu pochmurnější nálada vycházející zpravidla z ne už ideálního středoevropského počasí, ale ruku na srdce, taková podvečerní procházka ozářeným hřbitovem, kde je všechno vyzdobené, má také něco do sebe.
Na druhou stranu - abyste si vzpomněli na ty, kteří už tu s námi fyzicky nejsou, nepotřebujete konkrétní místo ani termín. Protože dokud na ně vzpomínáte, jsou tu s vámi všichni dál - bez ohledu na to, jestli je v kalendáři listopad nebo květen.
I středoevropské Dušičky dovedou mít pořádné kouzlo
Pro kontext:
