Článek
Poprvé jsem jméno rodu Schwarzenbergů slyšela, když jsem byla coby dítko školou ještě nepovinné na prohlídce zámku Hluboká nad Vltavou. Průvodkyně zdůrazňovala, že do rodového znaku patří hlava poraženého Turka, kterého klove havran. Symbol upomínající, že předek rodu měl nemalou zásluhu na porážce nepřátel ohrožujících rakouské země, se objevoval všude - včetně kované kliky na bráně k zámku.
Schwarzenberský symbol na kašně před zámkem Třeboň
Pak jsem ten znak viděla leckde - třeba v Českém Krulově na zámku či na kašně před třeboňským zámkem.
Když se můj zájem o historii začal jevit jako určující, hledala jsem téma, kterému bych se mohla věnovat v rámci SOČ (něco jako cvičná diplomka pro středoškoláky). Právě pukaly ledy a já je rozhodla, že zjistím o rodu, který byl určující pro jih Čech, co nejvíc.
Svůj vliv na tom měl i fakt, že jsem začala během prázdnin provádět ve Schwarzenberské hrobce v Třeboni, kam členové rodu sem zajížděli i za vlády komunistů - prostě jako když my se vydáme třeba o Dušičkách na hřbitov.
Paradoxně většinu návštěvníků ani tak nezajímalo, kdo ze slavných předků v hrobce spočívá a jak byla vystavěna, ale spíš, jaký je a co dělá kníže Karel. V časech, kdy byl bulvár teprve v plenkách, měla každá informace z života jeho rodiny cenu zlata.
Sama jsem se s Karlem ze Schwarzenberga potkala až o pár let později na schůzi obnoveného spolku Schwarzenberg na loveckém zámečku Ohrada. Bylo to sdružení jednak nadšenců do historie, ale především bývalých zaměstnanců panství či jejich potomků.
Každý z nich měl přehršel pozitivních vzpomínek na působení Karlova strýce Adolfa - Adolf ze Schwarzenbergu (1890) – Wikipedie (wikipedia.org), který kromě správy majetku primogenitury neboli větve krumlovsko - hlubocké založil i farmu v Africe a také stál už zrodu ZOO Ohrada na Hluboké. Coby zapřisáhlý nepřítel nacismu, který daroval na vybudování opevnění Československé republiky 1.000.000 korun (v té době astronomickou sumu) a na protest proti anšlusu Rakouska vyvěsil na bránu vídeňského rodového zámku provokativní nápis, že v jeho parcích jsou „Židé vítáni“ (jinam do městských parků už naopak nesměli). I proto se mu okupanti „odměnili“ záborem majetku a uvězněním jeho bratrance Jindřicha ze Schwarzenbergu do koncentračního tábora Buchenwald.
Sekundogenitura - větev zvíkovsko-orlická, kam patřil i zesnulý Karel Schwarzenberg, se ostentativně odmítla přihlásit k říšské národnosti. Karlův otec Karel - Karel VI. Schwarzenberg – Wikipedie (wikipedia.org) a strýc František patřili k iniciátorům Národnostního prohlášení české šlechty, za což byli „odměněni“ nucenou správou svého majetku a vystěhováním ze zámku Orlík do Čimelic.
Karlův otec byl jedním z prvních, kdo se zapojil do příprav protiněmeckého povstání a podílel se na odzbrojení jednotky SS v Čimelichcíh. O tři roky později už se s celou rodinou - včetně tehdy 11 letého Karla - nuceně stěhovali do Rakouska. Situaci jim trochu usnadnil strýc Adolf z primogenitury, který - coby poslední mužský potomek této větve - adoptoval Karla a tím mu předal do správy rakouský majetek, včetně rodového zámku Murau - Obermurau (zámek) – Wikipedie (wikipedia.org). Tam později Karel vybudoval úctyhodnou knihovnu československého samizdatu.
Ale zpátky k osobní vzpomínce. Coby začínající novinářka jsem požádala Karla Schwarzenberga o rozhovor a po zkušenostech s celou partou soudruhů ve fialových sakách, kteří se tvářili, že jim patří po roce 1989 celý svět, mne mile překvapilo jeho chování přirozeného gentlemana i jeho absolutní absence povýšenectví, byť už v té době působil jako kancléř prezidenta Václava Havla. Nad každou otázkou přemýšlel, přidal nějaký ten vtipný postřeh, nikam nechvátal, choval se mile a slušně. Navíc to byl snad jediný člověk v té době, který mi za rozhovor poděkoval.
I proto mne mrzelo, jakým faulům a podpásovkám byl vystaven v roce 2013 při prezidentských volbách. „Odměnou“ za volbu jeho protivníka nám bylo 10 let hulvátství na Hradě a absence morálky v podhradí.
Škoda, že občas nejde zatočit s kolem času a podívat se, jak by Česká republika fungovala, kdyby byl prezidentem Karel Schwarzenberg. Jenže historie žádné „kdyby“ nezná.
Alespoň, že se knížeti dostalo uznání od rodné republiky z rukou prezidenta Petra Pavla letos 28. října, byť už si je nestihl převzít sám.
Nikdo není 100% dokonalý, ale Karlu Schwarzenbergovi máme za spoustu věcí, co pro republiku udělal, ještě hodně co děkovat.
