Článek
Třináctiletá Mína, kterou poznáváme na svatého Jana 1958, má vlastně ideální dětství - milující babičku Justýnu, která si potrpí na generacemi předávané zvyky a recepty, staršího tátu Hanuše realizujícího se v nedaleké chemičce, i hodně mladou maminku Albínu, která miluje nade všechno mléko a o družstevní krávy se stará jako o vlastní.
Píše se konec 50. let, na moravském venkově pár kilometrů od Přerova je už téměř dokolektivizováno, výjimky pro podnikání se stávají minulostí. Každý tu žije bezmála patnáct let po válce, která zasáhla i do života malé obce, jak umí a jak mu doba a čím dál víc sešněrované poměry povolují.
Mína má mimořádný výtvarný talent vymykající se svému okolí a touží jít studovat umění. Jenže to by tu nesměla být zášť okolí, takže na základě anonymu je jí zamítnuto doporučení na vysněnou školu a má se z ní stát dojička nebo ošetřovatelka slepic.
Její sny se alespoň zhmotňují do podoby sbírky známek, kterou rozšiřuje i tak, že si dopisuje s kamarádkami své druhé, už zemřelé babičky. To ale netuší, že mezi dopisy, které rozesílá po celé republice, je i jeden, který rozvíří prach nad minulostí nejen jejího početí, ale i celé rodiny, sousedů a jedné dávné klukovské party.
Než se všechno vyjasní, budou ve svatojánském domě dva mrtví, spousta zklamání, a hlavně natrvalo přehozené výhybky hned několika životů dovedených nejen do minulosti, ale až na Tři krále 1990.
Regionální spisovatelku Lenku Chalupovou, která má za sebou několik detektivek, zaujaly místní dějiny. Věnuje se jim ve svých posledních románech tvořících trilogii ze 40. a 50. let minulého století. Její knihy sice nejsou tak známé, jako Šikmý kostel a Životice Karin Lednické, ale v podstatě čerpají ze stejného pramene.
Svůj první román Kyselé třešně věnovala ještě nedávno tabuizovanému masakru na přerovských Švédských šancích, kde krátce po skončení 2. světové války přišlo o život víc než 200 žen, dětí a starých lidí jen proto, že měli německou národnost. Líčí v něm dopad na psychiku i osudy obyvatel nedalekých Lověšic, kteří byli nuceni nejen vykopat hromadný hrob, ale někteří se i osobně podíleli na vraždění.
V Pátém jablku se autorka pro změnu vydala do Předmostí u Přerova, kde se rodina Francových pokouší po válce obnovit svůj sen o sadaření a prodeji ovoce, jenže rok 1948 a komunisté jim plány překazí.
Ani v třetí části „kroniky Přerovska“ nazvané Svatojánské ořechy se nevyhneme dozvukům války, byť se příběh odehrává relativně už dost dlouho po jejím skončení.
Rituál trhání a zpracování nezralých vlašáků v horké letní noci má v sobě cosi magického i zlověstného zároveň, stejně jako kradmé pohledy obecní výpomocné síly přezdívané Nuzák. Nikdo pořádně neví, kde se tady vlastně vzal a co ho každý týden táhne zpátky do pronajatého pokoje u bývalé řeznice Františky.
Zajímavým dějovým oživením jsou fokusy na „obyčejné“ události socialistické vesnice typu příjezd traktorů na žně, výlet dětí družstevníků na městské koupaliště, chuť bonbónů „mejdlíček“ a „fialek“, střídání vánočních oslavy s Ježíškem a Dědou Mrázem nebo nácvik na Spartakiádu. Naopak poněkud zpomalující efekt mají zápisy z deníku hlavní hrdinky či rakouské odskoky.
Pro své nezvyklé architektonické řešení musela mít dluhonická kaple ke stavbě speciální církevní povolení
Každopádně se Lence Chalupové podařilo vykreslit poměrně plasticky příběh inspirovaný nezvyklou architekturou obecní kaple v Dluhonicích postavené nad hasičskou zbrojnicí a bývalou masnou, i nedalekým vzrostlým ořešákem.
Její Svatojánské ořechy jsou potvrzením faktu, že i v té nejnudnější vesnici bývají pod zdánlivou obyčejností, ba možná i nudou skrytá dramata, která si v ničem nezadají s oscarovými filmy.
Za svou zatím poslední knihu získala Chalupová od Olomouckého kraje cenu za literární počin roku 2023.
A mimochodem, pokud byste si letos chtěli pochutnat na vlastních svatojánských oříšcích nebo si nachystat domácí ořechovici, máte nejvyšší čas - sv. Jana bude už příští pondělí.
Pro další informace:
Lenka Chalupová: Svatojánské ořechy, 277 stran, nakladatelství ČAS, Řiťka, 2023
