Článek
Pak ale přivezl v roce 1954 švýcarský zástupce ze ženevského autosalonu návrh miniauta Isetta. Ital Renzo Rivolta, který se do té doby věnoval hlavně výrobkům na topení a chlazení pod značkou ISO, si jen tak pro zábavu zkusil navrhnout malý dopravní prostředek vhodný pro 2 a 1/2 cestující. Byli tím samozřejmě myšleni dva dospělí a jedno dítě.
V čem se jevilo autíčko opravdu převratné, to byl způsob jeho otevírání. Na rozdíl od bočních dveří u běžných aut se do Isetty muselo nastupovat zepředu. Němečtí vývojáři provedli jen nepatrné změny, tou hlavní byla výměna původního dvoutaktního motoru za výkonnější čtyřtakt.
Na trhu se Isetta poprvé představila už v roce 1955, kdy si ji Němci mohli koupit za 2.550 marek a hned v prvním roce se jich prodalo na 15.000. O dva roky později už se našlo dokonce 40.000 lidí, kteří si pořídili vlastní nový vůz.
Během příštích deseti let se na třináct tisíc autíček vyvezlo dokonce až do USA, kde byly oblíbené především ve velkých městech pro naprosto zanedbatelné požadavky na parkovací místo. Někteří dokonce využívali mezer mezi dvěma dalšími vozy, najeli přímo k chodníku a rovnou na něj vystoupili.
Isettám se přezdívalo vajíčko, lednička, autíčko na klíček nebo také bonbon. Svou mateřskou firmu zachránily před krachem v hodině dvanácté a staly se inspirací i pro další levné minivozy - třeba italský Fiat 500.
Isetty měly nevýhodu v tom, že se do nich nevešla téměř žádná zavazadla, všechno se vozilo vzadu, na speciálním nosiči. Přesto s nimi řada majitelů vyrážela třeba na dovolenou k moři.
Isetta
Isetty se zapsaly i do jinak pochmurné historie Berlínské zdi, kterou se komunisté snažili izolovat část obyvatel Berlína a dalším znemožnit útěk do svobodného světa. Nejednoho, kdo se rozhodl zeď do Západního Berlína překonat, to stálo roky vězení a pro bezmála dvě stovky lidí znamenal takový pokus i ztrátu života.
Klausi-Günteru Jacobimu se ale podařil s pomocí Isetty v květnu 1963 naprosto husarský kousek. Dokázal ve stísněném prostoru za řidičem, který speciálně upravil, převézt z východního do západního Berlína svého bezmála dvoumetrového kamaráda z dětství Manfreda Kostera.
Ten musel vydržet vleže s koleny až u brady a bez pohnutí nejen celý přejezd, ale hlavně o sobě nesměl dát vědět během téměř hodinového čekání na hraničním přechodu, kdy od něj ozbrojené hlídky se štěkajícími psy chodily doslova jen pár centimetrů.
Naštěstí se mu podařilo zůstat v úkrytu a díky tomu prožil zbytek života jako svobodný člověk. Kromě něj se pomocí Isetty povedlo dostat skrz Berlínskou zeď i dalším 8 lidem.
Dodnes jsou Isetty s řadící pákou ve stěně po řidičově levé noze cenným artiklem, které si jejich majitelé všemožně udržují v pojízdném stavu. Pořádají setkání spojená s burzami náhradních dílů a na své „prcky“ nedají dopustit. A to už je jejich miláčkům bezmála 60 let.
Pro další informace:
