Článek
Kolo osudu se občas otáčí dost nevyzpytatelně. Marie Terezie by se nikdy císařovnou nestala, pokud by měla bratra, který by se dožil dospělého věku. Ale ať se její rodiče snažili, jak chtěli, včetně nejrůznějších lektvarů, nápojů lásky či dobové erotické literatury a „návodných“ obrazů, zplodit životaschopného mužského potomka se jim nepodařilo. Možná to bylo i tím, že se navzájem nijak zvlášť nemuseli.
Jejich dcera na tom byla líp. Doslova si vyvzdorovala za muže Františka Štěpána Lotrinského, byť ho to stálo vlastní zemičku i panovnické ambice. Nakonec se našel v podnikání a manželský svazek byl také šťastný, dokonce korunovaný celkem 16 dětmi.
Třetí odzadu se narodila princezna pokřtěná jako Marie Karolína Habsbursko-Lotrinská. Ostatně dívky v potomstvu převládaly, ve finále jich bylo 10 : 6 chlapcům. Co se nám může zdát neobvyklé, je skutečnost, že jméno Marie Karolína se mezi nimi objevuje hned 3×. Před naší hrdinkou už se narodily dvě dívky, jenže jedna se dožila ani ne roku a druhá zemřela záhy po narození.
Královna Marie Karolína s pěti ze svých osmnácti dětí, v pozadí kouřící Vesuv (1777)
Přesto to Marie Terezie zkusila potřetí a tentokrát jí to s Charlottkou, jak se dívce doma přezdívalo, konečně vyšlo. Princezna vyrůstala s o tři roky mladší Marií Antoinette (ano, to je ta, která přišla během Velké francouzské revoluce o svou půvabnou hlavu) a záhy se projevila jako nejen bystrá a zvídavá, ale také poměrně tvrdohlavá a vzpurná dívka, která se uměla pořádně vztekat.
Vychovatelky na ní matce občas dokonce žalovaly. Jednou to došlo až tak daleko, že si Marie Karolína troufla něco neslýchaného - požádala matku, aby jí vychovatelku vyměnila. K údivu všech ji císařovna opravdu vyslyšela.
Hlavní náplní Charlottina času byla výuka dějin, politických reálií a italštiny. Důvod byl nasnadě, princezně „připadl“ coby ženich budoucí neapolský král, který se měl původně oženit s její starší sestrou Johanou Gabrielou, která ale ve svých třinácti letech podlehla neštovicové epidemii. Místo ní měla být nevěstou o rok mladší Marie Josefa. Na přípravu měla určeny čtyři roky, aby jako šestnáctiletá mohla odcestovat za manželem na jih Itálie.
Jenže opět zasáhl osud, a i tato arcivévodkyně podlehla neštovicím. Další náhradnicí v pořadí byla právě Karolína, která už měla na přípravu jen rok, ale díky své bystré hlavě dokázala skoro vše dohnat. Jako čerstvě šestnáctiletá se ve Vídni vdala v roce 1768 v zastoupení (bez přítomnosti ženicha, jeho místo u oltáře zaplnil jeho mladší bratr).
Zahrady u královského zámku Caserta nezapřou inspiraci francouzským Versailles
Poté se Charlotta vydala se svým doprovodem přes celou Itálii za „princem nosáčem“, jak se Ferdinandovi Neapolskému přezdívalo. Jejich sídlem se stal na svou dobu poměrně moderní zámek Caserta nedaleko Neapole, kde byl mj. i první bidet na italském území.
Novopečená královna si zprvu manžela pro jeho poněkud zemité chování neoblíbila, ale později ji patrně přesvědčil jinými přednostmi. Výsledkem bylo 18 dětí ze 17 porodů (jednou se povedla rovnou dvojčata), přičemž v roce 1775 rodila královna hned dvakrát - začátkem ledna a koncem listopadu.
Přesto bylo veřejným tajemstvím, že si Ferdinand kromě zákonité choti rád „odskočí“ i k dalším ženám, takže po Neapoli ve své době pobíhalo hodně dětí se stejně výraznými nosy, jako měl sám král.
Mezi všemi mateřskými radostmi se záhy ukázalo, že Neapoli nebude vládnout muž, ale jeho žena. Marie Karolína ne nadarmo vyrůstala po boku matky císařovny a leccos z jejího státnického umění pochytila. To se jí hodilo, když de facto „převálcovala“ prošpanělského regenta Tanucciho a začala zemi modernizovat v osvícenském duchu. Mimo jiné se zasadila i o vznik knihovny v královském paláci Caserta.
Základ zámecké knihovny, kde je dnes na 10.000 svazků, položila po svém příjezdu vzdělaná rakouská arcivévodkyně a neapolská královna Marie Karolína
Možná by to nakonec byl celkem klidný život, nebýt Velké francouzské revoluce a šoku z popravy švagra a mladší sestry guillotinou. S nástupem revolucionářů a později Napoleona v Paříži se korunované hlavy po celé Evropě začaly obávat, že by něco podobného mohlo potkat i je. A někde se to také splnilo. Neapolské království patřilo k obsazeným územím, kde Napoleon v roce 1806 jmenoval novým králem svého bratra Josefa a o dva roky později pro změnu svého švagra, generála Murata.
Charlotta s manželem a dvorem byli v té době v emigraci na Sicílii, pod ochranou Britů. Kvůli svým reakcím na ztrátu Neapole získala pověst nejzavilejší odpůrkyně samozvaného francouzského císaře a nemohla mu zapomenout ani to, že se svým druhým sňatkem s její vnučkou, mladinkou rakouskou arcivévodkyní Marií Louisou „vetřel“ do Habsburské rodiny.
Marie Karolína se nakonec rozhodla vyřešit neuspokojivé manželství i politickou situaci rázně - svým definitivním návratem do Vídně. Neodradilo ji ani to, že musela kvůli všeobecnému evropskému rozkolu cestovat oklikou přes Cařihrad, Oděsu a zimní ukrajinské pláně.
Domů se vrátila v únoru 1814 s podlomeným zdravím, ale ještě stihla oslavit porážku Napoleona u Lipska. Zkoušela apelovat na kancléře Metternicha, aby pro jejího syna obnovil Neapolské království. Aby nemohla zasahovat do jednání nadcházejícího Vídeňského kongresu, chtěl císař František I. odeslat svou tetu, a navíc i tchyni do Prešpurku (dnes Bratislava). Tehdy se naposledy vzepřela a vymínila si pro sebe zámek Hetzendorf u Vídně, kde ji často navštěvovala i Marie Louisa, která se po internaci svého muže Napoleona na ostrově Elba vrátila do Rakouska i s malým synem Orlíkem.
Marie Louisa, druhá Napoleonova manželka, a jeho syn Orlík (1811)
Ten byl také poslední radostí bývalé neapolské královny, která několik měsíců po svém návratu do Rakouska podlehla mrtvici. V té době jí bylo 62 let a byla poslední žijící dcerou Marie Terezie. Spočinutí našla - jako většina Habsburků - v kryptě kapucínského kostela ve Vídni.
Její manžel sice v obnoveném Neapolském království nařídil po skonu královny půlroční smutek, ale sám se jím příliš neřídil. Už dva měsíce po pohřbu si vzal za ženu svou milenku Lucii Migliaccio, vévodkyni z Floridie.
Pro další informace:
Prof J. Čechura, Milan Hlavačka a kol. Děti a levobočci českých králů, Ottovo nakladatelství, 2007
