Článek
Psal se rok 1999, kdy se v té době už bývalý slovenský premiér Vladimír Mečiar v rámci své cesty zemí před prezidentskými volbami, kdy kandidoval, zastavil i v obci Vrbová. Čekali tam na něj nejen příznivci a odpůrci s různými hesly na kartonech, ale i jedna drobná, nenápadná žena.
Až během dotazů na kandidáta vyšlo najevo, že jde o Annu Remiášovou, která Mečiara veřejně obvinila ze smrti svého syna. Politik se sice bránil, ale málokomu ve vsi, odkud paní Remiášová pocházela, bylo líto, když mu zdrcená matka vmetla do tváře, ať se podívá na bílé květy z hrobu jejího syna, a vzápětí ho kyticí udeřila do obličeje.
V té době byl případ zavražděného šestadvacetiletého muže ještě v živé paměti celého Slovenska. Bývalý policista z kriminálky a později podnikatel uhořel přesně před 30 lety (29.4.1996) ve svém autě na křižovatce ulic Karloveská, Botanická a Devínská cesta v Bratislavě.
Policie nejprve chtěla jeho smrt uzavřít jako nešťastnou náhodu v důsledku neodborně namontované plynové nádrže, jenže záhy se ukázalo, že vznícení auta mělo úplně jiný důvod. Byl jím nástražný systém, který byl do auta přidán samozřejmě bez vědomí jeho majitele.
Čím si to Robert Remiáš „zasloužil“? Pouze tím, že měl za blízkého kamaráda Oskara Fegyverese, stejně starého muže, který musel zmizet. I Oskar patřil původně k policii, ale pak povýšil k tajné službě. Jenže díky tomu se také dostal v roce 1995 přímo do víru dění kolem únosu syna slovenského prezidenta.
Místo vraždy Róberta Remiáše dnes označuje improvizovaný kříž s trnovým věncem
Když Vladimír Mečiar po rozdělení Slovenska s Českou republikou uvažoval, kdo by pro něj byl nejvhodnějším politickým parťákem do funkce prvního prezidenta samostatné republiky, jeho volba padla na tehdy loajálního Michala Kováče z jeho strany HZDS. Ovšem ten se během dalších let emancipoval a odmítl jen tiše přihlížet rozkrádání státního majetku pod rouškou privatizace. Navíc to dával najevo čím dál hlasitěji i před občany.
Mečiar nutně potřeboval na Kováče „zatlačit“, proto se do jeho diskreditace zapojil nejen šéf Slovenské tajné služby SIS Ivan Lexa (kterého Kováč mimochodem odmítal jmenovat ministrem), ale také jeho náměstek - bývalý důstojník STB - Jaroslav Svěchota. Šlo o muže s četnými kontakty na slovenské podsvětí, který měl vymyslet plán, jak získat páku na „neposlušného“ prezidenta.
Tou se měl stát jeho syn, podnikatel Michal Kováč mladší, který měl svědčit v Německu v kauze Technopol, kdy byl z podvodu podezřelý jiný slovenský podnikatel.
SIS sledovala jeho pohyb a následně „zařídila“ i únos. Na cestě do práce zastavili zdánliví uniformovaní policisté jeho vůz, Michala Kováče omráčili paralyzérem, násilím do něj vpravili větší množství alkoholu, a pak jej tajně převezli do Rakouska (v té době ještě Slovensko nepatřilo do Schengenského prostoru), kde jej vyložili před policejní stanicí. Následoval anonym, že je před služebnou mezinárodně hledaný zločinec, což vedlo k několikatýdenní vazbě Kováče mladšího, než se celý zmatek podařilo vysvětlit.
Oskar Fegyveres se rozhodl v případu zavlečení prezidentova syna vypovídat, ale záhy zjistil, že mu místo poděkování hrozí spíš smrt. Proto utekl na neznámé místo, kde se skrýval. Až později prozradil, že žil nějaký čas v chatě známých na odlehlém maďarském venkově. V časech bez mobilních telefonů mu tam vzkazy a peníze vozil právě jeho kamarád z mládí Róbert Remiáš.
Tajná služba chtěla, aby Fegyveres udělal chybu, pokud o tento kontakt přijde, a to byl i ortel nad Remiášem. Při pozdějším vyšetřování vyšlo najevo, že SIS si sama ruce nešpinila, ale najala si na atentát příslušníky gangů mafiánů Michala Sýkory a Roberta Holuba - Jozefa Roháče a Imricha Olahu, což dosvědčil další člen podsvětí Karol Szatmary.
Než ale mohl své svědectví přednést i před soudem, v roce 2000 zmizel, byť byl zařazený do programu ochrany svědků. Pozůstatky jeho těla se našly až o šest let později v řece Váh, k soudu doputoval jen dobrou slovenštinou napsaný dopis, v němž své předchozí svědectví odvolával. Ovšem Szatmary coby slovenský Maďar podle svých známých nebyl schopný takový dopis se svými znalostmi slovenštiny nikdy sám napsat.
Postupně ale vyšlo najevo, že na Róberta Remiáše měl být útok spáchaný ještě před 29. dubnem, ovšem poprvé nástražné zařízení selhalo. Proto si pachatelé druhý pokus „pojistili“ vyšší hmotností výbušniny, kterou upevnili pod zadní část vozu. Při jízdě došlo k výbuchu, který sice auto katapultoval ze silnice, ale až mimo ni začalo hořet.
Na místě nehody je dodnes improvizovaný kovový kříž, u kterého si pozůstalí připomínají zbytečnou smrt ze „slovenských devadesátek“. Ačkoliv byl jak únos, tak i vražda dostatečně zmapovány, a Oskar Fegyveres, který se desítky let skrýval mimo Slovensko, své tehdejší svědectví několikrát potvrdil, nikdo za ně nebyl dodnes potrestán.
Vladimír Mečiar v době, kdy působil ve slovenské politice (vlevo)
Většina devadesátkových slovenských mafiánů je dávno po smrti, stejně jako Jaroslav Svěchota. Bývalý ředitel SIS a poslanec Ivan Lexa žije v Jihoafrické republice, kam utekl před vyšetřováním svého působení v tajné službě. Vladimír Mečiar, který proslul ve slovenském parlamentu výrokem, že „skutek se nestal“, nakonec vyhlásil amnestii jak pro sebe, tak i pro další viníky.
Dnes třiaosmdesátiletý penzista žije spokojeně ve své luxusní vile Elektra v Trenčianských Teplicích, odkud tu a tam vyráží na pozvání premiéra Roberta Fica na politické akce současné vládnoucí strany SMER. Ani jednomu z nich nevadí, že se kdysi Fico ještě jako novopečený poslanec stavěl proti Mečiarovým zásahům do státních institucí ve snaze vládnout nedemokraticky. Vysloužil si za to tehdy označení „slovenský Lukašenko“ a svojí zemi přezdívku „černá díra Evropy“.
Anna Remiášová nakonec také vstoupila do politiky a stala se mezi lety 2020-2023 poslankyní Národné rady za OĹANO. Sice se jí podařilo prosadit zrušení Mečiarovy amnestie, ale spravedlnosti se nedočkala dodnes, 30 let po zbytečné smrti svého syna.
Pro další informace:
