Článek
Byl jednou jeden maturant, jenž právě skládal zkoušku z angličtiny. Nebyl zrovna vášnivým čtenářem, ale jelikož měl zkoušku z češtiny a literatury už za sebou, mohl si dovolit být upřímný a na otázku, kterou knihu naposledy přečetl, odpověděl bez váhání, že to byla „Johnny´s Way“. Může se dostat nějaké knize většího vyznamenání?
Opus magnum Bohumila Říhy přitom není žádným monumentálním dobrodružstvím plným zvratů a nezapomenutelných příběhů. Jen líčí pár obyčejných dnů strávených na venkově u dědy a babičky. A právě v tom je kouzlo oné knihy.
Při nedávném přečtení se mi nepodařilo najít původní výtisk, a tak jsem si musel vystačit s tím moderním, ze kterého byly odstraněny zmínky o družstevnictví a s ním i dialogy o družstevním koni nebo družstevním vajíčku, kterým by současné děti údajně nerozuměly. Potíž je, že zbytky dialogů kolem vyškrtnutých vět zůstaly zachovány, čímž poněkud ztrácejí smysl. Ale to jsou jen asi dva drobné detaily.
Aniž bychom absolvovali nějaké dlouhé seznamování, skočíme rovnou do děje. Babička posílá dopis, zda by u ní a u dědy nemohl Honzík strávit pár dnů. Maminka okamžitě vyhoví a pošle Honzíka samotného vlakem. Inu, jiná doba, dnes prý žijeme v té historicky nejbezpečnější. Nebo ne? Ale to ponechme na články jiného typu. Na nádraží ve vzdálených Koníkovicích jej vyzvedává děda (stylově koňmo) a následně vše probíhá tak, jak takové prázdniny u prarodičů na venkově probíhat mají. Anebo aspoň já si je tak pamatuji, ač jsem na rozdíl od Toníka nemusel nikam cestovat a lufťáci naopak mířili k nám.
Babička tedy vezme Honzíka do drůbežárny, kde se dočkáme působivého popisu osudového souboje mezi drzým kohoutem a psem Punťou, poté jde děda s Honzíkem vyzvednout oběd do jezeďácké kantýny, kde děda svého vnuka představí i paní s červeným obličejem, která jídla vydává do kastrůlků. Stihne se ještě zážitek s poněkud splašenou kozou na dvorku a poté na Honzíka čeká i setkání s místními dětmi, kterými jsou starší a zkušený vůdce party Viktor, morálně uvědomělá Terezka a místní hajzlík Ferda, jenž se stane Honzíkovým ústředním protivníkem. Však první konflikt přichází už ve chvíli, kdy jde tato parta společně pouštět draka. Den pak končí takřka hororovým popsáním děsuplné Honzíkovy noci, neboť spí osamocen v komoře.
A protože u babičky v drůbežárně byl Honzík už včera, vydává se další den s dědou do vepřína, kde jej zaujme vepřík Princ. Obědy už jde vyzvednout sám, ale při cestě domů jej čeká další konflikt s Ferdou, při němž přijde o svou drahocennou duhovou kuličku. Když ale odpoledne vyrazí s prarodiči sbírat do sadu okurky, spravedlivý Viktor, který je zde se školní třídou, mu ji získá zpátky. Honzík navíc dostane od řídícího učitele na druhý den pozvání na návštěvu do školy. Následuje další konflikt s úhlavním nepřítelem, dojde i na fyzickou konfrontaci i strastiplné uvíznutí v neprostupném hvozdu. Ale jak se Honzíkovi podaří se všemi nástrahami vypořádat, to už vám prozrazovat nebudu.
Zpátky k serióznímu tónu. Honzíkova cesta je takovým celkem banálním mikropříběhem z třídenního pobytu Honzíka u prarodičů na venkově, ze kterého je cítit hřejivá atmosféra venkova, lásky babičky a dědečka ke svému vnoučkovi i nezatížených mezilidských vztahů. To je zřejmě významnějším důvodem toho, proč i dospělí čtenáři na tuto knihu vzpomínají, zatímco zápletky s duhovou kuličkou a hledáním kocoura v lese zůstávají v paměti jen velmi mlhavě. K nekonečné popularitě dozajista přispěly i nezaměnitelné ilustrace Heleny Zmatlíkové, jejíž rukopis každý pozná na první pohled. V původním vydání však byly neméně povedené obrázky od Antonína Pospíšila.
Odkazy:
Bohumil Říha na Databázi knih:
Ilustrátorka Helena Zmatlíková:
Původní ilustrátor Antonín Pošpíšil:
Původní znění kapitoly o družstevním vajíčku.
„Kauza“ družstevní vajíčko v článku Zbyňka Petráčka
Honzíkova cesta se dočkala i filmového zpracování:
