Článek
Takovým etalonem autora, který dokáže barvitě popsat banální vesnické příběhy dětskýma očima, je u nás Bohumil Říha (Honzíkova cesta, Vítek na výletě). Evě Bernardinové se ho však podařilo ve svém nejznámějším díle v mnohém dorovnat. Nebo snad i překonat?
Kluci, holky a Stodůlky, to je vlastně taková neobyčejně obyčejná knížka. Respektive dvě knížky. V prvním díle sledujeme osudy asi desetiletého Honzy, v druhém díle mu může být nějakých čtrnáct let. Pokud jste v 70. nebo 80. letech vyrůstali na typické vesnici, chvílemi budete mít pocit, že je to o vás. Obyčejná dobrodružství, která mohl zažít (nebo i zažil) kdokoli z nás.
Je tady všechno, co známe z normálního dětství bez mobilů a dalších moderních vymožeností. Ano, já vím, horší klišé ve stylu „tak to bylo tenkrát, to byly časy“ snad ani nemohu použít, ale pro pochopení, o čem píšu, jsem se tomu vyhnout nemohl.
Honza a Anička jsou sourozenci vyrůstající ve vesnici Stodůlky. Žijí v harmonické rodině, kdy máma je klasickou hospodyňkou, pro kterou je péče o rodinu vším a i ve volných chvílích dumá nad jejími členy, zatímco táta trajdá po schůzích, stále něco organizuje a do rodinné diskuse přispěje občas nějakým tím moudrem (kdy kupříkladu vysvětluje Honzovi, zda je či není výhodou, že má tátu ve Straně). Kolorit Stodůlek tvoří samozřejmě i další postavy, především děti, mezi kterými poznáváme také mnoho různých výrazných typů. Sígra a propadlíka Holiše, paličatou Danu, namyšlenou Růženku, praktickou a milou Janu z děcáku, spolužačku Kňourinku, otravné příroďáky z Prahy a tak dále. Především klukovská dobrodružství se odehrávají v nejrůznějších zákoutích, skrýších, opuštěných objektech a na dalších místech, kam i nás v dětství naše dobrodružná duše často zavála. Řeší se, jak si předávat vzkazy s kamarády, když máme zaracha, události ve škole, životně důležité závody o dětském dni, nadšení pro nejrůznější zájmy (např. nástěnka věnovaná Formuli 1), dokonce i přepisování porna pro spolužáky na psacím stroji pomocí kopíráků a nakonec i první láska.
Co zaujme nejvíce, je schopnost, s jakou se Eva Bernardinová dokáže vtělit do dětského myšlení. Svým způsobem je až děsivé, jak realisticky dokázala zachytit všechny dialogy i vnitřní monology a myšlenkové postupy Honzy i jeho mladší sestry Aničky. Ač se to čtenáře netýká, musí mít pocit, jako by se četlo v jeho duši, zvlášť když půjde o čtenáře dětského. Dochází zde i na určitou výchovnost, ale ta není až tak křečovitá jako v další legendě dětské literatury „Mámo, udělej jiné ticho.“ Na tu možná v mém seriálu článků také dojde.
A jednotlivé příběhy? Nebudu jmenovat všechny. Ale namátkou z prvního dílu mohu vzpomenout, kterak se naše parta tří kluků rozhodla vypořádat velmi taktickým způsobem s příroďáky anebo se spolužákem, který chodil do samoobsluhy krást cigarety. Řeší se třeba i nedostatek kozaček, které na onu zimu nebyly k sehnání. Plánované hospodářství tuto věc nakonec vyřešilo, leč vyústilo to v to, že celá škola má stejné boty, což vedlo k dalším problémům. Anebo když se Honza s kumpány rozhodne koupit od spolužáka nevalné pověsti a věčného propadlíka něco, co nebylo nabyto zrovna poctivě. V druhém díle se pak podíváme do specifického prostředí měšťanské školy ve Lhotce nebo se dočkáme naprosto dokonalého popisu Honzovy puberty, což je asi vrcholnou kapitolou.
V obou knihách se účastníme typických událostí pro vesnice naprosto stěžejních, jako jsou čarodějnice, maškarní bál, oslava narozenin, nácvik na Spartakiádu či dětský den. Vše popsáno takovým způsobem, že vás to i přes určitou banálnost vtáhne přímo do těch chvil, kdy se vše odehrává.
Otázkou, na kterou bych rád znal odpověď, je, zda by byla kniha čtivá i pro současného moderního dětského čtenáře. Kdo ví. Možná by předchozím generacím jejich dětství i záviděl.
Autorka Eva Bernardinová:
Kniha má svůj profil na Wikipedii, zajímavé jsou především geografické poznatky
Kluci, holky a Stodůlky 1 na Databázi knih:
Kluci, holky a Stodůlky 2 na Databázi knih:
Eva Bernardinová je autorkou neméně skvělé (ale mnohem depresivnější) knihy Ahoj bráško:
