Článek
Pamatujete, kdy jste viděli snad nejpronikavější ticho v dějinách filmu a seriálu? Bylo to při sledování Nemocnice na kraji města. To když se scénárista Jaroslav Dietl rozhodl nechat zemřít doktora Štrosmajera a režisér Jaroslav Dudek onu zprávu, která se nesla televizní nemocnicí, pojal jako událost, při níž se zastavil vesmír.
Nebylo divu. Některé postavy měly v seriálu sice více prostoru, ale ani škrobený pedant Sova, ani rozporuplný Blažej ani začínající doktorka Čeňková nemohli konkurovat auře, kterou seriálu dávala postava ztvárněná Milošem Kopeckým. Ten kráčel mezi jednotlivými epizodami a rozehranými motivy jako postarší rebel, vynalézavý glosátor, nekonečný hláškař, sprosťák, ale též nevysychající studnice moudrosti, stejně jako velmi přímočarých replik bez servítek.
Původ postavy doktora Štrosmajera nehledejme přímo v hlavě scénáristy Jaroslava Dietla, ale, světe div se, v nemocnici. Ve zdravotnických zařízeních trávil slavný scenárista času víc než dost, a to nepřekvapivě hlavně na ortopedii (o to překvapivějším může být fakt, že zemřel při hraní tenisu). Chodbou mostecké nemocnice prošel doktor, o jehož svérázu se scénárista následně dozvěděl několik zajímavých informací. V Dietlově hlavě začala seriálová postava okamžitě získávat obrysy a obratem hned i tvář Miloše Kopeckého. Se zmíněným lékařem už se slavný scénárista seznámit nešel, aby náčrt toho jeho doktora Štrosmajera nebyl narušen.
Byl kladnější postavou seriálu bezchybný Sova nebo rozšafný Štrosmajer? Pokud druhého zmiňovaného podrobíme zkoušce naprosté lidské bezchybnosti a dokonalosti, vyjde nám z toho někdo, kdo si zaslouží ve svém tichu nejokázalejší úmrtí v historii televizní a filmové tvorby?
Během prvních epizod vychází najevo, že jde zřejmě o velmi zdatného operatéra, však na něho po odchodu Sovy do důchodu čeká navzdory poněkud rebelantskému chování primariát. Vztah k pacientům je poněkud problematický. V době návštěv má největší starost o to, aby jej nikdo neobtěžoval nějakými otázkami. Jeho přístup se dá shrnout do věty: „Já tady léčím a vy se nestarejte, jak to dělám.“ Navíc se netají svým trochu svérázným přístupem k hygieně. Rozhodně nepatří k těm, kdo by pacientům vysvětloval postup další léčby a připravoval je na to, co je čeká. Tedy, občas dojde k výjimce. To když si velmi nahlas dupne prominentní pacient, elitní hokejista Rezek. Chvíli na sebe řvou, ale pak Štrosmajer přispěchá s náčrtem, co se bude dál dít s Rezkovou nohou. Velký výkon v oblasti přemáhání pak předvede před zelinářkou Dobiášovou, jejímuž manželovi srostl kloub natolik, že bude do smrti omezen v pohybu. Tehdy předvede nebývalou pokoru a doufá, že se mu svým jindy fungujícím šarmem podaří situací proplout. Scénku si jistě všichni vybavujete, vše navzdory veškeré snaze skončí slavnou urážkou na cti a krávou nebeskou, kdy natáčecí štáb pojal podezření, že si Miloš Kopecký a Stella Zázvorková vyřizují nějaké nedořešené spory ze svého dávného a velmi krátkého manželství.
Je však schopen i určité sebereflexe, ale výhradně, dostane-li se mu pokárání od skutečné autority, kterou představuje primář Sova, jenž mu po svérázné omluvě doktorce Huňkové naznačí, že by mu nejraději řekl něco podobného, co předtím Štrosmajer adresoval právě zmíněné sestře.
Ač ve svých promluvách využívá schopnosti sebeironie, stále si je vědom svých profesních schopností a nerozpakuje se dát najevo svou nadřazenost ve vztahu k méně zkušeným kolegům. Před nově nastupující mladou doktorkou tak bez zaváhání shodí kolegu Cvacha hláškou, že by mu nenechal dělat ani obřízku jezevčíka. A všimněte si především obrovského rozdílu, jak se chová při nástupu k mladé doktorce Čeňkové a jak při nástupu mladého doktora Peterky. Zatímco za Čeňkovou jde orodovat za primářem, Peterku, kterému se na sále zpočátku nedaří, přímočaře setře. Mimochodem, úplně stejný kontrast v chování k začínajícím lékařům můžeme vidět i u primáře Blažeje, kde je to ovšem dáno jeho zálibou v mladých ženách.
I přesto, že se ve světle výše uvedeného nemusí jevit jako dobrý nápad chodit si za Štrosmajerem pro radu, všichni přes jeho svérázné chování uznávají jeho moudrost i životní nadhled. A tak se s ním radí téměř neomylný primář Sova, arogantní primář Blažej a nakonec i doktor Peterka a sestra Huňková, kteří od něho museli snést i nejedno drsnější pokárání. A dokonce i doktor Cvach se na něho obrací o radu, když neví, jaká je jeho budoucnost na oddělení.
Štrosmajerova suverenita je v kontrastu se soukromým životem, ve kterém mu dělá starosti nezvedená dcera, u které už výchovné působení vzdal. A právě dva rozdílné přístupy k Čeňkové a Peterkovi mohou být jakýmisi pokusy provádět opožděnou výchovu tam, kde by ještě mohla padnout na úrodnou půdu. Ostatně, Peterku si Dietl držel v záloze, kdyby v seriálu pokračoval, tak aby právě on převzal Štrosmajerovu štafetu glosátora obdařeného květnatou mluvou. Vzpomeňme si, jak vynalézavě Peterka hovoří o tom, jak primář Blažej dopadl u zkoušky na fakultě.
Jak vidno, i u někoho, kdo je vnímán jako ukázkový seriálový klaďas, můžeme najít stinnější stránky. Jaroslav Dietl si průzračnou dokonalost nechával vždy pro jednu postavu a tento jackpot si v seriálu Nemocnice na kraji města vylosoval primář Sova. Doktor Štrosmajer je pak někým, koho budeme mít rádi v případě, že si on oblíbí nás. Ale v opačném případě bychom s ním asi úplně pracovat nechtěli.
