Článek
Když nám pak třídní učitelka novou várku knih předávala a došlo na mě, bylo to doplněno komentářem plným obav, abych se od Míši ještě něco dalšího nepřiučil. Stejného komentáře jsem se pak dočkal i doma. Nebyl jsem jako malý žádný velký průšvihář a oproti Míšovi to skutečně ani nestálo za řeč, ale bylo evidentní, že mé okolí ve mně vidělo po této stránce značný potenciál.
Míša je dle způsobu vyprávění evidentně mírně nadprůměrně inteligentní dítě, které nemá sebemenší touhu působit svým rodičům a svému okolí jakékoli starosti a trable. Jenže zároveň cítí potřebu zařadit se mezi trochu protřelejší děti a k tomu se rozhodně nehodí mít pověst jakéhosi maminčina mazánka, který se bez dovolení k ničemu neodhodlá. Zvláště když chce zapůsobit na vrstevnici Agláju, která navzdory tomu, že se věnuje ušlechtilým zájmům, jako je divadlo, projevuje určitou dávku rebelanství, nezávislosti, ale též sebestřednosti a sobeckosti. A tak kývne Aglájině partě divadelníků na to, že u sebe doma v nepřítomnosti rodičů schová živého kozla, neboť ten překližkový, se kterým měli dětští divadelníci představení odehrát, jim nepřipadá hoden úrovně kulturního zážitku, který hodlají divákům předvést. Jak to asi dopadne, když máte v bytě vzteklého kozla, který se postupně dostane do všech místností, si asi dovede představit i ten, kdo živého kozla v životě neviděl.
V další kapitole Míša kvůli nevinnému žertu šprýmařské tety nechtěně překazí nadějnou divadelní a pěveckou kariéru místnímu sígrovi, který byl na nejlepší cestě k polepšení. Poté se s Míšou ocitáme na pionýrském táboře. Tam už nenechává nic náhodě a snaží se vystupovat jako muž bez nervů, kterého nic na světě nerozhází. Spirála hrdinských činů, ve kterých se ve svých promluvách před ostatními obsazuje do hlavní role, pak vede k tomu, že je nucen ukázat svou neohroženost tváří v tvář čerstvě přivezenému družstevnímu plemennému býkovi, kterého se bojí i sami kolchozníci. Vrchol knihy přichází v kapitole, kdy rodiče odjíždějí na dovolenou a k postarání se o Míšu přesvědčí jednu postarší tetu, která je navzdory své bezdětnosti přesvědčena o svých nesporných pedagogických schopnostech. Čtenář si tak může vychutnat tetiny hlášky a požadavky, kterými dokáže Míšovi zprotivit bez výjimky každou zábavu a každou rutinní činnost, což dovede Míšu k takové míře odboje, že z vlastního domova raději zdrhne a na popud kamarádů posílá tetě ultimátum. Poté si dáme pauzu od Míšových průšvihů a vychutnáme si příběh jeho kamaráda Tondy Dudka, věčně zachmuřeného chlapce, o kterém si postarší panička s aristokratickými manýry, která se nedávno přistěhovala, z jakýchsi nepochopitelných důvodů udělá úsudek, že jde o mimořádně zajímavého člověka. Tonda, jenž o sobě nikdy tak vysoké mínění neměl, se rozhodne, že se její představy pokusí naplnit. Ani ne tak kvůli samotné paničce, nýbrž kvůli její vnučce.
Leč dalších průšvihů neubývá, ba právě naopak. Jednoho dne pojme parta kolem Agláji geniální plán udělat sádrovou masku někomu slavnému. Ale jelikož nikdo slavný by na svůj obličej nenechal od takové sebranky napatlat sádru, padne volba na Péťu Lukina, jehož zájmy jej předurčují k tomu, aby v dospělosti nějakou kariéru udělal. Naštěstí přijde jen o pár vlasů a o řasy. V kapitole Cvičitelé psů se Míša dostane i do přímého konfliktu s policií, jehož následkem je i zranění policisty. To když se Míša nechá přesvědčit Olegem Vološinem k tomu, aby mu pomohl cvičit psa, anebo spíše jakousi podvraťáckou parodii na psa, která se hnusila i Míšově babičce. A následně jej poštvou na policistu s očekáváním, že to na něho udělá takový dojem, že policie svěří Olegovi do výcviku pravého policejního služebního psa. V další kapitole následuje dobrodružství při snaze natočit nějakou velkolepou akci na filmovou kameru. A takovou akcí může být domluvená kolosální rvačka dvou znesvářených pionýrských skupin.
Další skutečnou lahůdkou je kapitola Vnučka dělostřelce. Tehdy si pionýři vezmou Míšu na paškál kvůli jeho zhoršenému prospěchu, až dojdou k závěru, že je třeba jít skupinově zapůsobit na jeho rodiče. Některé momenty z oné schůze připomínají nejlepší chvíle ze seriálů typu Okres na severu. Míši se naštěstí zastane jeho parta, která jej popíše jako zlomeného člověka, který má ze všech událostí, co se mu přihodily, nervy nadranc a ještě má doma ztížené podmínky k učení, neboť pes Brumla občas štěká. Pionýry se podaří přesvědčit a zdánlivě se s tímto vysvětlením spokojí i učitelka, která Míšovi určí jednu ze spolužaček jako doučovatelku, která mu s těmi ztíženými podmínkami pomůže. A tak se Míša vydává k Dáše domů. Vyjde najevo, že i ona má ztížené podmínky, neboť kvůli nemoci tety a zaneprázdněnosti rodičů se musí mezi učením v již tak dost hlučném domě, ve kterém probíhají stavební úpravy, starat o tři velmi hyperaktivní malé bratrance. Přes epizodu, kde Zina Brykinová uštědří lekci svému bratrovi a neméně uvědomělému Levovi, kteří byli pověřeni úkolem doprovodit vzácného hosta na pionýrskou schůzi, když je mírnými vyděračskými metodami přinutí uznat, že udělat domácí práce je přednější, pak opíšeme kruh. V poslední kapitole Zachránci tonoucích se Míša opět obětuje pro panovačnou Agláju toužící po hrdinské slávě v novinách.
Jazyk Jurije Sotnika je neobyčejně hravý, což dělá vyprávění někdy zdlouhavým, zato však provádí zajímavý exkurz do Míšových myšlenek a celkově do duše dítěte v jeho věku. Když jsem knihu kdysi dočetl, byl jsem pln uspokojení z toho, že navzdory žákovské knížce plné poznámek se mnou moji rodiče až takové extrémní starosti zase nemají. A ani při opětovném čtení po třiceti letech se mi Míšovy průšvihy nezdají o nic menší.
Odkazy:
Míša, mistr na průšvihy na Databázi knih:
Autor Jurij Sotnik a jeho další knihy:
