Článek
Podíváme-li se na jméno autora, pak by nás ona kombinace neměla ani trochu překvapovat. Jedná se o téhož Otu Hofmana, který má na svědomí scénáře k seriálu Návštěvníci, Chobotnicím z druhého patra nebo k Lucii, postrachu ulice. Není žádným překvapením, že i Pohádka o staré tramvaji je knižním zpracováním scénáře k dětskému filmu.
Film vznikl v roce 1961 a kniha jej hned následovala, aby se pak znovu objevovala na pultech v dalších vydáních. Já ji poprvé četl ve stejném roce, kdy jsem se naučil číst, zatímco film jsem zhlédl až před pár dny. To když jsem knihu četl malému synovi a oba jsme pojali potřebu vidět, jak se filmové zpracování od textu liší. Pro mě bylo obtížně představitelné, jak by mohl takový film vypadat, neboť jsem měl v sobě až příliš hluboko uložené originální ilustrace Aloise Mikulky. A to jsem až donedávna nevěděl, že existují dvě verze jeho ilustrací a že ty druhé jsou vyvedeny vyloženě v duchu naivních dětských kreseb. Pokud se podíváte na titulní fotografii tohoto článku, jde o to vydání vpravo.
A jak kniha začíná? Na pražské nádraží přichází básník, což je jakýsi místní podivín, aby si jako každý týden popovídal s lokomotivami. Začínají prázdniny a děti se hromadně chystají opustit krásy našeho hlavního města. Jen jeden kluk, hlavní hrdina knihy Frantík, přijíždí naopak do Prahy. Následuje první z poněkud absurdních rozhovorů, které spolu ti dva povedou, později i v popředí neméně absurdních událostí. Frantík přijíždí do Prahy z venkova od dědy za svým tátou, se kterým bude žít zatím v jakémsi půdním bytě, než se dostaví nový panelák. Od básníka se dozvídá, že tramvaj Terezka, kterou si pamatuje z dřívějších pobytů v Praze, je odstavená a čeká na sešrotování. A začne za účasti dalších dětí akce na její záchranu.
Frantík během svého pobytu využije několikrát tajemství, které mu svěřil básník, a sice, že při překročení osmi kolejí před jeho novým bydlištěm se zavřenýma očima se splní vyřčené přání. Tajemství kupodivu funguje, pokud pomineme fakt, že když si Frantík přeje Pepíka, neobjeví se před ním Pepík z jeho vesnice, nýbrž místní výrostek, který mu způsobí spoustu problémů. A když si přeje milion barev, aby mohl nabarvit rezavějící tramvaj Terezku, shodou okolností se zavřenýma očima zakopne o barvy malíře, který právě kreslí reklamní tabule v novostavbě vznikajících nových obchodů. Aby kouzel nebylo málo, tak i tramvaj Terezka je schopna jezdit sama na povel a omezenými možnostmi i komunikovat. Celá zápletka kolem její záchrany je provázena rovněž nejrůznějšími absurdními a snovými situacemi, kdy vše vyvrcholí velkým tramvajovým soudem, při kterém se veškerá právní vážnost přetaví do zcela jiné roviny, kde místo úředních pouček padají na úrodnou půdu argumenty z dětského světa.
Asi nemusím říkat, že vše dobře dopadne a veteránská tramvaj si mezi moderními tramvajemi (přičemž v továrně, kde pracuje Frantíkův otec, už se vyvíjí dokonce tramvaj, která bude jezdit ve vzduchu) své místo najde. Pro mladší generaci může být zajímavým faktem to, že tramvaj Terezka způsobila po Frantíkovu barvení v Praze značný rozruch svou strakatostí, nad kterou by se dnes nikdo ani nepozastavil. Tehdy však jezdily tramvaje výhradně červené.
Průvodním znakem celé knihy je hravost a snivost. Vrcholným okamžikem je popis, kdy je Frantík nucen obědvat v mateřské škole s mnohem menšími dětmi a absolvovat s nimi poněkud ponižující proces kontroly čistoty rukou a kolektivního rozfoukávání polívčičky. Načež následuje další z absurdních dialogů, tentokrát s jeho otcem, jenž mu pro svou zaneprázdněnost není schopen věnovat chvilku soustředění, ale Frantík dosáhne splnění všech svých žádostí, aniž by si toho jeho táta vůbec všiml.
Ačkoliv celá iniciativa vzejde od dětí, básník zůstává jakýmsi jejich dohlížitelem a současně spiklencem. Dětský svět chápe, zároveň působí na Frantíka, aby se se svými aktivitami nedostal na šikmou plochu a nezpůsobil problémy jiným. A na závěr vstupuje do samotné akce na záchranu Terezky, kdy zdržuje soud asi nejirelevantnějšími otázkami v dějinách soudnictví.
V tomto případě nelze opomenout ani samotný film, ve kterém básníka ztvárnil Josef Kemr a já si těžko dokáži představit někoho, kdo by se na takovou roli hodil více. Zatímco kniha plyne pomalu, rozvážně a snivě, zmiňovaný film je, jak už jeho žánr velí, o něco upištěnější a vše v něm plyne ve zkratkách. Dnešního dětského diváka by asi nezaujal, nese veškeré znaky toho, že se čeští tvůrci na poli tohoto žánru teprve učili, aby pak na přelomu 70. a 80. let dosáhli naprostého mistrovství. Navíc se nedá říci, že by zrovna hýřil obrazovým kontrastem, takže člověk má pocit, že se celou dobu dívá na děj probíhající za značného zešeření.
Potvrzuje se známé moudro. Pokud jste nejdřív četli knihu, film už ji nepřekoná. A to ani v případě, že kniha vznikla až po scénáři i po samotném natočení.
Je-li tato série mých článků o dětských knihách jakousi vzpomínkou a návratem po letech, musím říci, že Pohádka o staré tramvaji nezklamala a i čtyřletý syn si její předčítání užil. Dokonce natolik, že jsem jednu tramvaj musel postavit ze stavebnice a scénky z knihy jsme si několik dnů přehrávali v obýváku.
