Článek
Původní román Zdeňka Jirotky asi nemá smysl představovat, ostatně těžko si tento článek rozklikne někdo, kdo by jej neznal. To starosvětské vypravování zdánlivě banálního příběhu, které je okořeněno takovou dávkou jazykové hravosti a radosti z menších či větších banalit všedního dne, že vytvoří úsměv na tváři každému, kdo přečte několik řádků. Známé je i filmové zpracování, kde onen kouzelný vypravovací jazyk přece jenom musí ustoupit výrazným charakterům postav a jejich replikám, které můžeme moderně nazvat hláškami, a které do pozice nejvýraznější postavy na úkor vypravěče či Saturnina pasují tetu Kateřinu.
Může na to po 75 letech navázat nový autor z úplně jiné doby a se zcela jinou životní poutí a zkušeností? Lze udržet styl a noblesu původního románu? Není původní Saturnin z oněch neopakovatelných děl, která by jindy a za jiných okolností nikdy nemohla vzniknout? Navzdory tomu, že i originál je silně inspirován osudy anglického sluhy Jeevese?
Moc jsem si přál, aby se to povedlo. Když médii proběhla zpráva, že se do pokračování pustí Miroslav Macek, známý překladatel a ještě známější bývalý politik, věřil jsem, že by se to mohlo podařit. Pan Macek byl jako překladatel i autor obdařený schopností květnaté mluvy i velmi slušným všeobecným rozhledem. Vzhledem ke svému dobrovolně přiznávanému (nebo spíše na obdiv předkládanému) snobství byl v podstatě k pokusu o napsání podobné knihy předurčen, a to zdaleka nejen kvůli zřejmým znalostem o gastronomii, o víně a v neposlední řadě všeho, co k životu správného okázalého snoba patří. Přenést se v jeho podání do prvorepublikového prostředí, aby mohl navázat tam, kde Jirotka skončí, by pro něho také neměl být žádný velký problém.
Všechna tato předurčení jsou v knize Saturnin se vrací naplněna. Postavy se tak mohou přít o tom, zda je za určité situace chutnější severomořský či středomořský tuňák, může spatřit světlo světa silně sarkastická poznámka ohledně toho, že jistá hraběnka musela mít kdysi dědečka skutečně velice ráda, pokud s úsměvem přešla jeho odborný posudek jejího vína, můžeme se pokochat i mnohými historickými a filosofickými odkazy. Co však Miroslavu Mackovi a jeho knize chybí, je schopnost dát tomu všemu nějaký smysluplný děj. Jirotkův originál je také jen jakousi anekdotkou, ale drží uceleně pohromadě a nějaký ten děj jde sice drobnými krůčky, ale přece jenom kupředu. Víme v jaké situaci jsme měli hrdiny před chvilkou a v jaké se nacházejí nyní. Saturnin se vrací je vlastně jen jakýmsi soupisem konverzačních večírků. Stejná sestava obohacená o jednu novou postavu se znovu schází v dědečkově domě, tentokrát ušetřena významnějších komplikací a dobrodružství. K jednomu takovému se schyluje, když dojde k jejich uvěznění ve staré středověké pasti, ale když už se člověk těší, že se začne něco dít, vezme tato epizoda velmi rychlý konec. Postavy tak sedí na terase a vypravují si historky, občas jdou někam na výlet, kde rovněž dojde k nějaké velmi mírné konverzační přestřelce. Takže když se druhý den ke knize vracíte, tak vlastně vůbec nevíte, o čem to bylo včera.
Vypravěč má slečnu Barboru víceméně jistou. V jejich vztahu však chybí jakýkoli náznak nějakého jiskření. Vztah nikam nepostoupil, i když už neprobíhá žádné usilování a nejistota. Jen se v každé kapitole dozvíme, že má slečna Barbora nejkrásnější úsměv na světě a v každé druhé kapitole si zopakujeme popis jejích nohou.
Z nekonečného klábosení na terase nás vytrhnou vlastně jen dvě akčnější historky, to když teta Kateřina nedobrovolně absolvuje zkušební let v letadle a již výše zmíněné uvíznutí v pasti. V onom konverzačním cvičení však chybí jakýkoli konflikt. Teta Kateřina si uchovává specifické vlastnosti z původní knihy, ale zde už se chová spíše krotce, a to i pod vlivem svého nového manžela (téměř identickou kopií dědečka), takže nejrůznější stěry ze strany Saturnina či doktora Vlacha tak vyznívají spíše jako bezdůvodná šikana, přestože jsou oproti původní knize velmi krotké. Také Milouš zde není ten protivný floutek, proti němuž musí Saturnin nasadit všechny dostupné prostředky k zesměšnění, ale mladý muž, který trochu dospěl. Paradoxně, právě jeho osud, nástup do práce a vzplanutí lásky vůči dceři sekčního vedoucího působí v knize nejslibněji, jenže tento motiv není nijak dále rozvíjen, ač by mohl být nosný. Úplný komparz zde vlastně tvoří i vypravěč a samotný Saturnin, kteří do konverzací vstupují ze všech zúčastněných nejméně. Jakési vůdčí úlohy v nové partě se chopil nový strýc František (nový manžel tety Kateřiny) následován sarkastickým doktorem Vlachem. Strýc František se ale, pokud jde o konverzační přestřelky, stává spíše spoluhráčem ostatních nežli své manželky. Poměrně vtipný je popis jeho továrnických a obchodnických praktik, z nichž asi nejvíce pobaví složení 50% skřivánčí paštiky. Podobných vtípků je v knize více, ale u mnohých mám pocit, že už jsem je viděl či je četl někde jinde.
Přesto jde o čtení pohodové, příjemné a svým způsobem zábavné, ale zatímco při čtení Jirotkova románu byste chtěli být v dědečkově domě přítomni, zde se stáváte spíše lhostejnými, byť aspoň velmi mírně pobavenými pozorovateli.
Odkazy:
Další recenze:
Saturnin se vrací na Databázi knih:
Jirotkův Saturnin na Databázi knih:
Film Saturnin:
Penhalm Grenville Wodehouse - autor Jeevese, který byl inspiračním zdrojem Saturnina
