Článek
Chce-li si člověk plánovat budoucnost, potřebuje k tomu obvykle trochu vyšší rozpočet, než který mu poskytuje běžný příjem. A právě k tomu slouží drobné loterijní hry. Člověk utratí třeba dvacku a odměnou mu je možnost celé odpoledne (nebo i více dnů) plánovat, jak moudře bude naloženo s takzvaným jackpotem. Když občas uvolní z peněženky dvacek více, pak může pracovat klidně i s rozpočtem několika stovek milionů. Ovšem, jak praví jeden zlidovělý vtip, k tomu je potřeba koupit si tiket.
Nejsem žádný gambler, takže za své snění o nakládání s potenciálními dvaceti miliony jsem ochoten pravidelně utrácet opravdu jen těch dvacet korun (jednou za čas uskutečním i tu vyšší sázku, neboť v miliardách se budoucí investice plánují ještě o něco veseleji).
Aby se tak mohlo stát, je potřeba podstoupit souboj s obsluhou terminálu. Žmouláte v ruce dvacku, vsadíte jeden sloupec, leč obsluha po vás chce 40,- Kč. Na upozornění, že jsem sázel jeden sloupec za dvacku, následuje dlouhé pátrání a po opravdu dlouhém přemítání i výsledek hodný poirotovské dedukce:
„Aha, vy jste nechtěl Šanci!“
Párkrát jsem si tiket vzal s tím, že takový omyl zvýší pravděpodobnost výhry, neboť štěstí sedá na vola. Leč ani jednou to nevyšlo, čili to, že jsem vůl, se sice potvrdilo, jenže bez z toho plynoucího očekávaného zisku. Dále se to potvrdilo i tím, že se stejný příběh opakoval na stejných místech se stejnými lidmi pokaždé. Veliké překvapení z toho, že chci platit jenom dvacku a následné horlivé pátrání, co se mohlo při podávání sázky stát.
I já pracuji v oboru, kde je potřeba zákazníka trochu nasměrovat k tomu, co je pro něho dobré (tedy koupit víc produktů). Kdo jiný než já by tedy měl mít pochopení. Však si také ochotně povídám s každým call centrem, které se mi dovolá. I proto jsem zvažoval, že bych již při podávání sázky hlásil, že to chci bez Šance. Jenže když jsem tak poprvé učinil, přepadl mě tísnivý pocit, že jsem se dostal do pozice pokusné krysy, kterou v laboratoři naučili v labyrintu najít cestu přesně do té díry, do které chtěli.
Rozhodl jsem se proto využít své umíněnosti a zbytků hrdosti k realizaci sociologického experimentu. Když mi tam dají Šanci, uděláme storno a sázku zadáme napodruhé správně.
Pravidelně sázím asi na čtyřech různých místech. Tři z toho jsou benzinky, čtvrtým stanovištěm je pošta. Je třeba říci, že na jedné benzince už od počátku sázka probíhá přesně tak, jak je podána. Evidentně jde o rodinný podnik, což dedukuji z toho, že všichni, kdo tam obsluhují, jsou si napříč generacemi velice podobní. A nějaká školení od vyšší moci v podání čerpadlářského řetězce či velké loterijní společnosti zde nepadají na úrodnou půdu.
Na dalších třech místech se ale několik týdnů stornovalo ostošest. Na jedné benzince neodradila obsluhu od opakovaného zadávání Šance ani situace, kdy jsem byl třetím v řadě, komu ji bylo třeba vyrušit. Po čase přece jenom nastala určitá změna. Mám celkem zapamatovatelný obličej, takže narazil-li jsem 4× na stejnou osobu, popáté už přešla do režimu, kdy se mě ptala předem, i když bylo vidět, že se značným nervovým vypětím, aby to nikdo neviděl a neslyšel.
„S Šancí nebo bez?“
Přemýšlel jsem, zda odpovídat přímo na dotaz, anebo jen zopakovat svůj požadavek, ve kterém není o doplňkové hře ani řeči. Ale došel jsem k názoru, že ani provádění vědeckého průzkumu mě neopravňuje k tomu, abych kohokoli vystavoval nebezpečí a nervovému vypětí. Proto jsem svůj experiment ukončil a už předem hlásím, že to chci bez Šance. jen na jedné poslední benzince stále stornujeme.
