Článek
Vlastně je to s podivem. Jako knihomol, který sem navíc vkládá články o knihách pro děti nebo mládež, by měly v mém krevním oběhu kolovat tisíce stránek z Dumasových románů. Ve skutečnosti jsem četl pouze jeho zdařilé a velkou zábavností obdařené zpracování Robina Hooda. A pak už nic. Tři mušketýry, ač byli desítky let každý den na ráně v naší knihovně v obýváku, znám jen z televize a kroky Hraběte Monte Christa vedly úplně jinými cestami než mé oči… Možná za to může i fakt, že jakmile se o něčem mluví příliš (a Monte Christo tuto výsadu mezi Dumasovými díly má), pak se lákavost pro mě poněkud snižuje. Ale nyní přišel čas tyto resty dohnat. Aspoň po stránce filmového zpracování.
Mám partnerku, která je posedlá filmy o pomstách všeho druhu. V důmyslné i v brutální formě, přímočarými i rafinovanými. A Monte Christo je prý takovým praotcem všech těchto děl. A je prý tedy nutné, abych se na jeho osudy taky podíval. Ale na kterého, když existuje tolik verzí? Zde se račte pokochat množstvím filmových verzí (a to jen těch, které nesou na ČSFD přímo název Hrabě Monte Christo v češtině):
A nezapomínejme ani na seriály:
Čím ale začít? Seriál bude pro seznámení s látkou asi nejlepším řešením, a tak jako první přichází na řadu zpracování z roku 1979, které u nás bylo kdysi odvysíláno a na obrazovky se vrátilo až po několika desítkách let:
Dle znalců je právě toto zpracování nejvěrnějším filmovým přepisem knihy, které se nepouští na tenký led improvizace a nepomáhá si dynamickými triky filmového vyprávění za účelem zvýšení okázalé dramatičnosti. A skutečně, ač knihou nedotčen, skutečně jsem si po celou dobu sledování tohoto rozsáhlého čtyřdílného seriálu připadal jako při pozvolném listování v knize, stránku za stránkou. Zpracování bylo popisné, do určité míry šustilo papírem (v tom nejlepším slova smyslu), díky velkorysé stopáži zde nebylo zapotřebí užívat zkratek typu, že hlavní hrdina Edmond Dantes uvidí zradu přímo ze svého okna či škrtat některé postavy, popřípadě jim dávat pozměněné role a přemísťovat je v prostoru a čase tak, aby byly na ráně. Na všechno je dost času, vejdou se sem všechny postavy, takže divák může mít chvílemi potíže v tom, aby se vyznal v rozvětvených rodinách a spletitých vztazích mezi nejrůznějšími dcerami na vdávání, jejich nápadníky a držel si přehled o tom, co se vlastně v minulosti odehrálo. S těmito linkami, kdy do společenských procesů zasahuje Monte Christo nenápadně, ale o to zlověstněji, si tento seriál skutečně vyhrál, takže divák se těší na každé sebenenápadnější pohnutí v ději. S čímž vůbec není v rozporu fakt, že toto zpracování je asi nejchladnější z těch, která jsem viděl. Samotný Dantes jde za svou vytouženou pomstou pomalu, rozvážně a zcela bez projevených emocí. Zároveň chybí jakákoli jiskra mezi ním a Mercedes. Na druhou stranu, o ni tady vlastně příliš nejde a v ději jí po návratu z pevnosti If ani není kromě jednoho zásadního dialogu nijak zapotřebí. Samotné potrestání nepřátel probíhá pomalu, s fortelem inženýra a s chirurgickou přesností. Edmond nestojí o okázalé triumfální vítězství, které by si vychutnával, ale každému z těch, kdo jej dostali na dlouhá léta do vězení a ukradli mu život, připravuje útrpnou cestu postupné ztráty jistot a nakonec potupy v podobě ztráty postavení a pádu do společenského opovržení. V tomto stavu pak Emond téměř všechny své nepřátele zanechává a onen definitivní pád na dno už nechává jejich vlastnímu osudu. On zkrátka toho Montega, Danglarse a Willeforta přivede tam, odkud už se dá klesat jen dolů, ale onen finální kop směrem dolů neprovede. Díky tomu, že se toto zpracování od knižní předlohy neodchyluje (zde se spoléhám na zdroje, které to říkají), byl i relativně věrohodný významný společenský vzestup oněch tří intrikánů. Chování postav na začátku se neodchylovalo od toho, jak se projevovaly po více než 20 letech. Ač je toto zpracování látky velmi umírněné (i vzhledem k nehvězdnému obsazení), je u něj patrná seriálová produkce (statická kamera, decentní dynamika, nulová akčnost), já mám právě takový typ filmových fresek nejraději. Díky jeho rozsáhlosti a výše uvedeným kvalitám řadím právě tohoto Monte Christa nejvýše.
O čtyři roky před výše popsaným seriálem vznikl film s Richardem Chaberlainem, který byl rovněž před dávnými lety vysílán i u nás.
Film má 119minutovou a 99minutovou verzi, přičemž já jsem viděl tu kratší. O to zajímavější bylo očekávání, jak se do takového časového rámce vejde to, co seriál odvysílal v necelých šesti hodinách. Je jasné, že tímto pořadím zhlédnutí jsem tento film vystavil nerovnému a neférovému souboji. Ovšem, byl to právě tento film, který přiměl mou partnerku, aby se o Hraběte Monte Christa začala zajímat, což zcela jistě svědčí o tom, že tvůrci na tak krátkém úseku odvedli více než skvělou práci. V situaci, kdy však přišel film na řadu u mě, je však jasné, že největší míra mého obdivu se obrátila k tomu, jak si tvůrci poradili s tím, aby celý děj dostali do hodiny a tři čtvrtě. Vynalézavých triků bylo použito mnoho. Spojování motivů, zrada provedená Edmondovi doslova přímo před očima, přivedení více postav na jedno místo, aby se zde mohlo stát více věcí najednou, spoluvězeň jej přivádí k odhalení viníků mezi řečí, zatímco provádějí jinou činnost. Když to vezmu kolem a kolem, v první polovině filmu vlastně nic zásadního nechybělo. V té druhé pak bylo jasné, že zde není prostor na tak rozvleklé zákulisní hry jako v seriálu, a já měl dojem, že sleduji spíše nějaký sled klipů. Jedna pomsta hotová, střih, jdeme na další a žádné dění nebudeme nijak dlouho vstřebávat, občas si budeme muset pomoci i hodně velkou náhodou. I když měl vzhledem ke zhlédnutí po rozsáhlém seriálu u mě tento film složitou pozici, byl pro mě dobrou školou toho, jak filmaři vměstnávají do jednoho filmu rozsáhlé náměty. A vzpomněl jsem si na to, že Cirkus Humberto byl původně také zamýšlený jako celovečerní film.
Současná generace bude znát hvězdně obsazené zpracování z roku 1998 s Gerardem Depardieurem.
Také zde, stejně jako u zpracování s Jacquesem Weberem, máme co do činění s šestihodinovou seriálovou verzí. Tentokrát však na to šli filmaři úplně jinak. Úvodní expozice, jak se Edmond Dantes dostal do svých potíží, je zde osekána na absolutní minimum a veškeré okolnosti se dozvídáme povětšinou v retrospektivních prostřizích. A funguje to velmi dobře, protože látkou dosud nepoznamenaný divák je do děje vtažen efektivněji a úvod v sobě nese více tajemnosti a otázek, které mu nedovolí od seriálu odejít. Ač nemá seriál díky své stopáži kam spěchat, mám pocit, že se s hotovým bohatým Monte Christem setkáváme velmi rychle a je patrné, že záměrem tvůrců bylo věnovat se s maximální péčí především samotné přípravě pomsty. Sledujeme dynamické moderní zpracování, kde se na výpravnosti nešetřilo a pro atraktivitu materiálu se tvůrci nebáli přizpůsobovat si některé události právě pro okázalý divácký zážitek. Svůj prostor zde má i odlehčující faktor zosobněný především Monte Christovým kuchařem, sluhou a snad i přítelem v jedné osobě. Máme zde i více interakce s Mercedes. Máme zde i více akce, práci s napětím a celkově snahu o to, aby každá scéna měla svůj náboj a divák nedostal žádný posun v ději vypravěčsky banálním způsobem. Někdy fantazie tvůrců došla až do extrému, ani bych se nedivil, kdyby se příště někdo rozhodl zpracovat Romea a Julii s tím, že mladí milenci nakonec přežijí a vezmou se. Rozdílné bylo i ztvárnění padouchů, kdy Mondega pojal hvězdný Jean Rochefort velmi temperamentním způsobem, prokurátor Willefort byl okázale slizký, zato baron Danglars byl ztvárněný sympatickým hercem, navíc s neméně sympatickým dabingem Josefa Somra (zajímavé s ohledem na to, že tento herec hrál obvykle záporáky a rejpaly), takže s ohledem na to, že zrada oněch tří intrikánů nebyla ve filmu znázorněna naplno, si člověk vlastně říkal, co proti tomu dobráckému strejdovi vlastně ten Dantes má. Celkově vzato je tato verze Monte Christa asi nejkoukatelnější a nejatraktivnější, i když já osobně bych ji před tou z roku 1979 neupřednostnil.
Přejít rok 2000 už bývá u filmů tohoto typu a nejrůznějších remaků poněkud nebezpečné. Ale neodolal jsem.
Jak už se člověk do Monte Christa jednou ponoří… Zkrátka a dobře, spatřil jsem náhled na verzi 2002, spatřil jsem i krátkou upoutávku a vše nasvědčovalo tomu, že není čeho se bát, neboť wokeizace filmového průmyslu sice už tehdy nebyla úplně v plenách, ale do plné síly měla ještě daleko. A tento film vypadal, že je jí nezpoznamenán. Zato však bylo od počátku jasné, že se zde naplňuje legendární kampaň „Přečtěte si to dřív než Hollywood“. S ohledem na to, že jsem knihu nečetl, bych si ji dovolil parafrázovat do „Podívejte se na ten film, než ho natočí znovu.“ Dantes a Mondego jsou nejlepší přátelé, kteří spolu slouží na obchodní lodi. Tedy, aspoň Dantes si myslí, že jsou nejlepší přátelé. Mondego je totiž záporák skrz naskrz, takový, jaké známe jen z telenovel a podobně duchaplných děl. Není zlý nenápadně, protože chce něco získat, on je zlý naprosto okázale, aby to všichni viděli a nikdo o tom neměl šanci ani na chvíli pochybovat. Také Danglairs není nějaký účetní či ouřada v nazdobeném obleku a v paruce, nýbrž důstojník na lodi. Špinavý, smradlavý, s pohledem, jenž zabíjí, a se stejně čistokrevným profilem zla jako Mondego. Což v sobě neslo určitou nevýhodu. Nedokázal jsem si představit, jak z něho udělají posléze šlechtice. To jsem ještě nevěděl, že zde na to půjdou tvůrci úplně jinak. V duchu naprosto přímočaré expozice se ani Willefort s Dantesem nijak nepáral, takže žádné dlouhé předstírání, ale znovu víceméně bezprostřední zlo. Ještě před samotným přesunem do pevnosti If jsme se dočkali i akčních scén a okázalých šermířských soubojů Bylo patrné, že tady se na sofistikované zápletky a mnohoznačné konverzace hrát nebude. O to překvapivější bylo, že pobytu ve vězení byl věnován velkolepý prostor, který překonává i seriálové verze. A očekávání diváka směrem k vyřizování účtu začínají radikálně stoupat, i přesto, že abbé Faria zde nebyl Dantesovi jen učitelem duchovním, ale též tělesným, takže v duchu akčních filmů či asijských kung fu mlátiček učil jako starý mistr Edmonda šermovat a přidal i pár účinných chvatů. Jak čas ubíhal, začínal jsem mít dojem, že na závěrečné zúčtování bude mít tento Monte Christo dost málo času. S tím se ovšem tvůrci vypořádali po svém a místo vymýšlení spletitých intrik to vyřešili bez dlouhých řečí a předstírání. Dantes se prostě pomstí tak, že padouchy propíchne či jinak okázalým způsobem sprovodí ze světa. A tak místo pečlivých plánů přišly na řadu pěsti, meče a kaluže krve. S Dumasem to nic společného nemělo, spíše jsem měl pocit, že se ocitám někde v Andělské tváři. Fanouškům Dumase by se z toho asi srolovaly ponožky, ale já jsem se celkem pobavil, jak lze takovou látku také pojmout, chcete-li jejím zpracováním uspokojit soudobé filmové trendy.
A protože s jídlem roste chuť dostalo se i na zpracování z roku 1954 s Jeanem Maraisem v hlavní roli, které se na ČSFD těší vysokému hodnocení a velkému uznání v komentářích.
Co asi nabídne zpracování z roku 1954? Nejdeme už přece jenom do poněkud předpotopních dob, kdy byl film svým pojetím i technickými možnostmi někde úplně jinde? Takové otázky by mohly leckoho napadnout. Jenže z padesátých let pochází dosud nejlepší zpracování Titanicu. A nejvelkolepější velkofilm všech dob Jih proti severu byl natočen dokonce v roce 1939. Starší původ filmu je patrný na „dařbujánsko - pandrholovských“ barvách, které však oproti současným „šedým“ trendům považuji za velmi atraktivní. Nápadným rozdílem oproti pozdějším zpracováním je výrazně teatrálnější způsob herectví. Více emocí, více patosu. Mohlo by se zdát, že tady oproti pozdějším filmům na sebe postavy více řvou, více se hádají a více popisují své pohnutky. Jenže to by byl jen velmi povrchní dojem, skutečnost je taková, že zde si dali filmaři velmi záležet na tom, aby každá scéna měla dynamiku a šťávu, a v této disciplíně tento Monte Christo výrazně ční dokonce i nad verzí s Depardieurem. Současné filmy se sice k podobnému stylu vyprávění snaží vracet, ale obvykle ztroskotají na extrémní urputnosti, která je činí nekoukatelnými. Skvěle zpracované jsou dialogy, díky kterým se dokážeme zorientovat v dobových událostech a atmosféře. Film se snaží diváka o nic neošidit a vyprávět mu příběh podrobně, ale bez škrtání to samozřejmě nejde, takže zde se obejdeme bez Danglarse, z něhož něco málo přebírá postava Caderuse, která tak zde má větší prostor než v ostatních verzích. Jestliže první část filmu (nebo spíše dvoudílného seriálu) má nakročeno k tomu, aby právě tato verze byla v mých očích tou nejlepší, v té druhé to začíná mít trhliny. Posledním světlým bodem jsou scény, jak si Edmund obejde své nepřátele v maškarním kostýmu evokujícím kata a v mnohoznačných replikách si je vychutná. Samotným pomstám trochu chybí náboj a i hlavní hrdina na mě působí spíše jako vykonavatelský robot. Rovněž je tu znát absence některých linií (Danglars, mladý Morell, Valentina), které v jiných filmech dávají Dantesově postavě záminky ukázat několik různých tváří své rozervanosti.
Zatím nejnovější počin pochází z roku 2024
Šesté zpracování v krátké době, to je přesně ta hranice, kdy už se člověk na film nedívá s takovým zaujetím. Nicméně na francouzské verzi z roku 2024 je opět patrné, že i vývoj zpracování historických filmů jde jasným směrem. Ač nejde o Hollywood, každá scéna musí být pompézní jak Piráti z Karibiku, zpracování musí být co nejakčnější (začínáme ve skutečně působivé mořské bouři), máme zde posílení podílu ženského elementu (a tak nám vstupuje na scénu sestra prokurátora Willeforta), samotný hlavní hrdina nám musí ukázat své okázalé hrdinství a správňáckost hned na začátku, zatímco jeden se zlounů nám hned v první scéně předvede svou čistokrevnou špatnost. Na druhou stranu, žádné progresivistické woke výstřelky se nekonají. Montego (zde od začátku nazývaný de Moncerf), rival v ucházení se o ruku Mercedes, je opět kámoš, od kterého by hlavní hrdina pochopitelně zradu nečekal (podobně ve zpracování z roku 2002). Tvůrcům nelze upřít snahu dát si s každou scénou práci, ale ač nechci vypadat jako nenapravitelný staromilec, po celou dobu sledování mám pocit, že se natáčí podle „příručky pro současného diváka“. Mnoho je toho pozměněno, což mi kupodivu nevadí, při v pořadí šestém sledování stejného příběhu je to naopak příjemným osvěžením. Možná začnu chápat ty divadelní režiséry, kteří nám občas zprzní nějaký klasický kus (pokud to nepřeženou, což je dnes spíše pravidlem). Úvod je tedy pojat poněkud svérázně a se značnou tvůrčí fantazií, ale funguje docela dobře, zato vězení (zase trochu jiné než v předchozích verzích) na mě nijak nezapůsobilo, ani chemie mezi Edmondem a abé Faríou příliš nefunguje (zatímco mezi Edmondem a Mercedes ano, což dělá toto zpracování v tomto směru jedinečným). Pomsty jsou opět trochu uspěchané, ale bez mučení se přiznávám, že pro hodnocení tohoto zpracování už mi nezbylo moc soustředění, mohu jen říci, že ani této verze není třeba se vůbec bát.
Na závěr by se asi slušelo udělat nějaké pořadí, ale sám si jím nejsem jistý. Kdo bude mít dost chuti, aby si udělal stejný divácký maraton, jistě si vytvoří své vlastní. Každopádně jde o látku, která vykazuje vysokou odolnost vůči vyloženému zprznění.
Odkazy:
Všechny popisované verze na ČSFD, kde vám je zhodnotí i tisíce jiných diváků:
Seriál s Jacquesem Weberem:
Film s Richardem Chamberlainem:
Seriál s Gerardem Depardieurem:
Poněkud přemodernizovaný film z roku 2002:
Film s Jeanem Maraisem:
A zatím nejnovější (jistě ne na dlouho) zpracování:
