Komické dvojice: Smějeme se tomu chytřejšímu nebo tomu hloupějšímu?

Existuje ještě druhé dělení, které spočívá v tom, že dvojice dělíme na ty, v nichž vystupují buď dva intelektuálně rovnocenní partneři anebo chytřejší s hloupějším (aspoň zdánlivě). Mohlo by se zdát, že se tato dvě dělení kryjí. Nahrávač bývá zároveň tím chytřejším, zatímco onen bavič je ten, jehož deklamace nehýří příliš velkou bystrostí. Trouba dělá humor, zatímco přechytřelý génius mu nahrává. Když jsem si ale vybavil některé slavné dvojice, zjistil jsem, že veškeré dělení je ještě mnohem rozmanitější, i když dvě linie, které jsem nastínil, stále platí.

Ukázková dvojice baviče s nahrávačem a současně hloupého s chytrým. Felix Holzmann dělal scénky s různými partnery, ale právě František Budín byl jeho nejstálejším partnerem, jenž nejlépe umožnil holzmannovskému typu humoru vyniknout. Nebyl profesionálním hercem ani moderátorem, ke scénkám si odskakoval ze svého civilního zaměstnání a udivoval tím, že dokázal každou scénku zahrát s kamennou tváří a nekonečnou noblesou. Vzhledem k tomu, že scénky s Felixem Holzmannem vyžadovaly naprosto přesný timing, aby každá replika fungovala, zkoušení bylo velice náročné, tudíž možná není divu, že na pódiu už to dokázal ustát bez záchvatů smíchu. Zde byly každopádně role striktně rozdělené. Když se ve scénce „Náhodné setkání“ pokusili být vtipní stejnou měrou, už to moc nefungovalo, stejně jako když Holzmann sehrál s Lubomírem Lipským scénku, jak dva blbci luští křížovku. Trochu jiné pojetí než s Budínem měly scénky s Milanem Nedělou, ty obvykle sledovaly pointu či ji obsahovaly na závěr, takže od Neděly to vyžadovalo více herecké reakce. Vzhledem k tomu, že k nejlepším patří Holzmannovy scény s partnery, kteří na sebe strhávají co nejméně pozornosti, je překvapivé, jak skvěle dopadly scénky s Ivou Janžurovou, jejíž excentrické zoufalství a temperament vytvořily skvělý kontrast, jenž vyvrcholil v nezapomenutelné scénce Včera, dnes a zítra. Překvapivé může být i to, jak skvěle dopadla scénka Rozhovor s nakupujícím v Kotvě, kdy byl Holzmannovi partnerem Miloslav Šimek. Ten byl sice zvyklý dělat svým partnerům toho chytřejšího, nicméně vždy to dělal způsobem, že se lidé smáli i jemu, především pak povýšeným poznámkám ve chvílích, kdy už se svým hloupějším partnerem začal ztrácet trpělivost. Jeho jízlivost holzmannovský humor kupodivu nenarušuje a zmiňovaná scénka tak kombinuje to nejlepší z obou komiků.

Miloslav Šimek vystřídal během své kariéry čtyři partnery. Přestože vyloženě neopustil svou polohu pedanta a asketického abstinenta (jímž byl i ve skutečnosti), dynamika každé dvojice byla trochu jiná a on sám si vlastně vyzkoušel všechny role. Nahrávače, rovnocenného partnera i toho, jenž na nahrávky smečuje. V první dvojici s Jiřím Grossmannem vystupovali jako rovnocenná dvojice. Své povídky četli na střídačku, k pěveckému ansámblu svých představení vystupovali na pódiu oba v roli nadřízených. Přesto se nám to výjimečně nekryje s druhým typem dělení na hloupějšího a chytřejšího. Grossmann navzdory své neobyčejné všestrannosti ve všech autorských oblastech včetně hudební vystupoval přece jenom v oněch dialozích jako ten, co má občas hloupé nápady, zatímco Šimek jako ten rozumný, co jej usměrňoval. Ve dvojici s Luďkem Sobotou už to bylo jiné. Sobota byl tím, kdo šaškoval a strhával na sebe pozornost, zatímco Šimek obvykle zastával roli moderátora či nějakého seriózního úředníka, jenž se na počátku scénky snažil držet glanc, aby na konci už dával postavám ztvárněným Sobotou nepokrytě sežrat jejich mimóznost. Ve stejném duchu se pak odehrávaly scénky s Jiřím Krampolem. Poslední kapitolou jeho kariéry pak byla čistokrevná politická satira, kterou provozoval se Zuzanou Bubílkovou, kde si dokázali mezi sebou role přímo před očima diváka prohazovat, aniž by to narušovalo koncept. Zde už neplatí, že jeden je chytřejší, druhý hloupější, jeden táhne, druhý nahrává. Role se přelévají podle potřeby. Šimek je v jednu chvíli udivený občan, chvíli zkušený glosátor. Bubílková chvíli nositelkou informací, chvíli zvědavá reportérka. Šimek chvíli nechápe, chvíli má jasno. Ať už byl ve dvojici z Bubílkovou tím hloupějším nebo chytřejším, role baviče byla očekávána od něho a on to uměl z obou pozic. O kvalitách Zuzany Bubílkové pak svědčí to, že dokázala několik neméně vtipných pořadů připravit natočit i bez svého pódiového partnera.

Jana Wericha má většina z nás zafixovaného jako moudrého kmeta, z něhož padají myšlenky kombinující vtip a moudrost. Ponechme stranou, že se proslýchá i to, že to byl v civilu poněkud povýšený nevrlý dědek. :-) Jeho dvojice s Jiřím Voskovcem se dá celkem jednoznačně zařadit mezi ty, kde oba partneři hrají rovnocenné role. Jak po stránce vystupování, tak zřejmě i po stránce autorské činnosti, byť měl Voskovec asi o něco větší přesah i směrem k hudbě. Repliky si vzájemně vraceli a ve hrách i ve filmech (což byly v podstatě také jejich zfilmované hry) vystupovali obvykle jako dvojice. A i když šel vysledovat mírný rozdíl, kdy Werich vystupoval jako ten o něco prostší a přímočarejší, mohli by si většinou své role vyměnit a výsledkem by byl úplně stejný film. Trochu jinou dynamiku měla dvojice Jan Werich a Miroslav Horníček, kde Werich převzal roli toho moudřejšího, i když jen zdánlivě, jak se dočtete dále. Druhý jmenovaný přece jenom přistupoval k Janu Werichovi s určitým respektem, a tak si pro sebe vytvořil polohu, kdy z pozice toho méně zkušeného tahá moudra ze svého zdánlivě již vševědoucího partnera. Přesto jejich působení nelze v žádném případě zařadit mezi ty dvojice, kde vystupuje jeden chytřejší a jeden hloupější, i když by k tomu forma dialogu sváděla. Horníček se ptá proto, aby otevřel téma, nikoliv proto, že by nechápal. A právě jeho otázky jsou často nositelem pointy. Werich tak vystupuje jako autorita a moudrost, která se umí shodit, Horníček si zase hraje s jazykem a situaci vypointuje. Mnohdy je vtipem už samotná otázka, která v sobě nese absurditu. Horníček vystupoval jako ten mladší a méně zkušený, ale již na počátku dialogu bylo patrné, že zde nevystupuje jako někdo, kdo by za Werichem zaostával v intelektu, a dokonce zde není ani nahrávačem, neboť si oba vyměňují vtipné repliky se stejně rovnocennou kadencí jako kdysi V+W. Horníček tak vytvořil postavu, kdy ten dotazující se může být stejným nebo dokonce větším pohaněčem humoru než dotazovaný, což později zúročil i ve své konferenciérské činnosti.

Mohlo by se zdát, že jde o ukázkový příklad dvojice, kde se hloupý střetává s chytrým. Jde však o úplně jiný typ než u Šimka se Sobotou. Hloupost zde není zdrojem omylu, ale tématem. Ať vedou Náhlovský s Mladým dialog o čemkoli, hlavním tématem se vždy stává Náhlovského hloupost. Ten však v roli hloupého nechybuje nevědomky, ale okázale nabízí roli blbce. Mladý zde zdánlivě vystupuje jako někdo, kdo má Náhlovského usměrňovat, ve skutečnosti však Náhlovského hloupost ještě pobízí a akceleruje. Lidově řečeno, jejich humor je založený na tom, že jeden dělá blbce a druhý jeho blbost ještě zdůrazňuje. Chytrý zde nevyvažuje hloupost, nýbrž ji systematicky pěstuje.

Zařadit do tohoto článku Josefa Dvořáka se může jevit nesmyslně. S nikým komickou dvojici netvořil. Vystupoval nejprve v trojici s Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou, vyřádil se v pořadu Malý televizní kabaret (nejprve se Štěpánkou Haničincovou a Jitkou Molavcovou, později ve větší partě) a i v jeho dalších scénkách bylo zpravidla více osob než jen jeden partner. Josef Dvořák je samostatná kategorie. On nepotřebuje partnera do komické dvojice, neboť si ho vytváří okamžitě a situačně. Ze všech, co stojí kolem, a pokud se na jevišti nikdo nenachází, vytvoří si ho z celého publika. Kdokoli, kdo je poblíž, se stává publikem, zrcadlem nebo obětí, často vším najednou. Rozesmává i ty, kteří by se smát neměli (spoluherce, moderátory, kapelu, techniky), vystupuje z role a jeho partnerem je vždy ten, kdo se zrovna začne smát.

Zřejmě nejméně rovnocenná dvojice na světě. Jestliže Josef Dvořák si udělá partnera z publika, pak scénky Jiřího Wimmera s Karlem Černochem spočívají v tom, že Wimmer odehraje celou scénku sám, zatímco Černoch stojí vedle, přihlíží, maximálně utrousí něco, co by utrousil každý. Wimmer do toho šije a Černoch to snáší. Není vlastně ani nahrávačem, je obětí. Zatímco Wimmer je přepjatý, rozjetý a těkavý, Černoch je prostě přítomen. Zatímco jeden z dvojice zde zaplňuje celý prostor, druhý je natolik pasivní, že ten prostor pro druhého ještě zvětšuje. Černoch tak není ani tak partnerem Wimmera jako spíše partnerem publika. Stojí tam za něj, snáší to za něj, dokonce se i sám rozesměje. Celé to funguje podobně, jako když si kouzelník či iluzionista vybere náhodný objekt z publika a dělá na něm na pódiu své experimenty. Paradoxem pak bylo, když Wimmer, který odehrál celou scénku sám, byl u televizního diváka všeobecně znám jako „ten s tím Černochem“.

Jedna z nejparadoxnějších komických dvojic českého humoru spočívající v tom, že Suchý je nositelem know how, je zdánlivým tahounem scénky, do které mu občasnými výstupy vstupuje Šlitr s naprosto nehranou neumělostí a prkenností. A jak Suchý sám kdysi poznamenal, musí se hodně snažit, aby Šlitrovi, který je absolutně prkenný, neherecký a celkově působí, jako by byl na jeviště omylem, vůbec stačil. Suchý provádí vědomý humor, ví, co kdy říci, co zdůraznit, hraje si se slovy, zatímco Šlitrův humor je absolutně nevědomý a bezděčný. A publikum cítí, že Šlitr to nehraje, je naprosto autentický a o to větší má úspěch, přitom za rozesmátí publika vlastně vůbec nenese odpovědnost.

Textař a skladatel. Nejprve spolu hráli v kapele, poté začali vytvářet nejrůznější vtipné scénky ve svých klipových pořadech, aby vše vyvrcholilo v Šarádě, což byla populární zábavná šou na pomezí politické a společenské satiry. Ačkoliv byl Šíp výhradním autorem scénářů, na jevišti vystupovali s Uhlířem jako rovnocenní, i když rozdílně zaměření partneři. Šíp byl evidentním tahounem, který scénku vedl, Uhlíř následně komentoval a doplňoval, obvykle s mírným odstupem a suchým komentářem. Pokud jde o druhé dělení, tak Šíp vystupoval možná jako ten o trochu chytřejší, zatímco Uhlíř jako ten rozumnější. Že si to vzájemně odporuje? U této dvojice ne. Šíp šel přímočaře za vtipem, Uhlíř byl ironickým glosátorem. Zřejmě jde o jeho přirozenou polohu, protože ve dvojici se Zdeňkem Svěrákem vystupoval v úplně stejné roli.

Jedna z nejtypičtějších rovnocenných dvojic, zde jde navíc o absolutní sehranost, kdy oba vědí, co i při úplné improvizaci mohou očekávat od toho druhého. Nevystupují jako chytřejší s hloupějším, když už, tak jako dva stejně hloupí. Humor generují rovným dílem, ale mírnou roli nahrávače bych zde přece jenom přisoudil Jiřímu Lábusovi, který se v improvizačních scénkách stává tím, kdo dokáže Kaisera nasměrovat k finálnímu vtipu. Nicméně humor u nich nevzniká z kontrastu, ale z dokonalé improvizace a předvídání partnerovy reakce, kdy každý už předem ví, co druhý řekne a jak to podpoří.

Konferenciérský tandem, který bych trochu přirovnal k výše popsanému duu Šíp/Uhlíř. Bohdalová je zde jako dynamičtější článek a ta osoba, která primárně komunikuje s publikem, zatímco vedle ní prkenně stojí Vladimír Dvořák, který plní hned několik rolí. Chvíli je šéfem, který se zachmuřeným pohledem dohlíží na to, co Bohdalová řekne, chvíli je nezúčastněným partnerem, kterému musí Bohdalová vysvětlovat, o co jde, jindy zase přichází se suchou poznámkou v duchu výše uvedeného Jaroslava Uhlíře. Ale dokáže přejít i do role toho chytřejšího a glosovat ve stylu Miloslava Šimka. Ač byl Vladimír Dvořák výhradním autorem jejich konferenciérských výstupů i scének, na pódiu působil jako decentní protipól. Mírně nerozhodný, ale pokud už se vyjádřil, pak s ním nic nehnulo. Humor generovali rovnoměrně, vzájemně se dokázali setřít. Humor se zde rodí z dialogu mezi dvěma partnery, kteří se vzájemně doplňují.

Zdeněk Izer začínal jako sólista, tehdy bylo alfou a omegou jeho vystoupení imitování známých osobností. Vedle politiků parodoval i zpěváky, památným byl jeho výkon, kdy si nikterak neulehčoval ani pěvecké party Ládi Křížka. Jeho imitování nebylo tak hlasově vycizelované jako u jiných kolegů imitátorů, o to větší dávku parodie neslo. Izer při svých skečích nezanedbával ani pohyb a kostýmy a zrovna v případě výše jmenovaného Křížka dokázal do scénky přenést i zdánlivě nepřenositelný patos. Postupem času přešel na parodie, které už nebyly nutně spojeny s hlasovou imitací. Na paškál si bral různé zábavné i méně zábavné pořady a k tomu už byl zapotřebí partner, kterým byl Marek Dobrodinský. Nevím, do jaké míry zde fungovala nějaká autorská dělba. Po rozchodu této dvojice se staly Izerovy scénky trochu méně zajímavé, což ale může být způsobeno i plynoucím časem a okoukáním. Rozlišení na chytřejšího a hloupějšího zde nemá smysl řešit, v parodii obvykle moc prostoru pro opěvování inteligence není, navíc se dvojice nikdy netajila tím, že na chytrý humor je třeba vystát frontu jinde. Na jevišti šlo každopádně o ukázkový typ dvojice, která má jasného tahouna, ale druhý není jen pasivním nahrávačem. Při scénce, která parodovala dnes již zapomenutý pořad Tabu, obvykle trumfoval finálními replikami právě Dobrodinský. Ve většině scének byla ale jeho role upozaděná, kdy obstarával hudební doprovod k Izerovým pěveckým kreacím a u hraných scének bylo jeho rolí doplňovat pointy a improvizovat menší akce.

Po Izerovi a Dobrodinském další dvojice, kterou nemůžeme obviňovat z obzvláště chytrého humoru. Tuto dvojici nelze rozdělit na tahouna a nahrávače, ale přestože ve svých výstupech vystupují oba spíše jako blbci, kupodivu zde náznak rozdělení na chytřejšího a hloupějšího najdeme. Richard Genzer na sebe bere větší zátěž trapnosti, neboli je ochoten ze sebe udělat většího vola (což se později stalo motorem pořadu Partička, kde vystupuje rovnocenná čtveřice, avšak nepostradatelným kořením pořadu je právě on). Zároveň to vytváří kontrast k druhé asymetrii, kdy Genzer je ten velký a Suchánek ten malý, čímž se role terče chvílemi prohazují. Suchánek je ten, kdo si chce zachovat aspoň zbytky serióznosti, ale nevystupuje zde v roli nadřízeného.

Tato dvojice může být použita jako učebnicový příklad tahouna a nahrávače, kde Burian vystupuje jako absolutní tahoun, motor absurdit, jazykových i jiných exhibic včetně fyzické mimiky. Podobně jako Josef Dvořák, předvádí se a jeho vystoupení je gejzírem energie. Zároveň na sebe jednoznačně bere roli toho hloupějšího, popleteného, ale o to sebevědoměji drzejšího. Jaroslav Marvan zde představuje normu, autoritu a řád, rozhodně však není pasivním účastníkem. Právě on drží scénku na uzdě a hlavně má jednu zásadní zbraň. Umí se rozčílit. Smích publika totiž často nepřijde v momentě Burianovy eskapády, ale až ve chvíli, kdy to v Marvanovi bouchne. Tím potvrdí absurditu situace a legitimizuje divákův smích. Útlocitně dbá na to, aby sám od sebe směšný nebyl. Marvan není vtipný, ale je důvodem, proč je vtipný Burian. I když je Burian vnímaný spíše jako sólista, dobře si uvědomoval, že jeho samotný výstup by na pointu nestačil a že reakce partnera je nezbytně důležitá. I proto, když se Marvan rozhodl směřovat svou hereckou kariéru jiným směrem, nabídl mu smlouvu s tím, že si Marvan sám může napsat částku, za kterou by v Burianově divadle zůstal.

Na závěr jsem si nechal dvojici, která se vymyká všemu, co jsme popsali výše, neboť i poetika humoru je úplně jiná. Nejde o hru tahouna s nahrávačem ani chytřejšího s hloupějším. Lasica se Satinským jsou rovnocenní partneři, vystupují i jako rovnocenně chytří. Nicméně zatímco u výše uvedených dvojic vyplývaly vtipné situace z kontrastu (dokonce i mezi rovnocennou dvojicí Lábus/Kaiser), zde oba protagonisté vedou dialog stejným směrem. Humor zde nemá žádný snadný terč. Není tu hlupák, kterému bychom se smáli, není tu oběť a není tu ani konflikt. Nositelem humoru je zde jazyk a hrátky s ním. Pro českého konzumenta může být potíž, že slovenština působí opisnějším dojmem než čeština, neexistují v ní zkratky, které tak často způsobí nečekaný výbuch ve zcela poklidné konverzaci. Chtěl jsem původně jejich humor přirovnat k Horníčkovým dialogům s kýmkoliv v jeho talk show Hovory H, jenže i Horníček s jeho partnery vždy dokázali použít nějaký šrapnel, kterým veškeré předchozí povídání strhli nečekaně úplně jiným směrem, zatímco Lasica se Satinským provozují něco, co by se dalo nazvat pozvolným vyčerpáním myšlenky. Humor zde nestojí na kontrastu rolí, ale na absolutní shodě. Mohou na nás působit jako dva pomatenci zabývající se nesmysly (s něčím podobným pracuje americký, ale svým vyzněním spíše britský sitcom Frasier). Mnohým z nás to však právě skrz tu poklidnost a decentnost ve spojení s opisnou slovenštinou nemusí připadat tak úplně vtipné.

Zvláštní kategorií je Ivan Mládek. Ten nevytváří se členy svého „panoptika“ (Lenka Plačková, Lenka Šindelářová, Ivo Pešák, inženýr Mrázek) komické dvojice, ale komický svět, v němž se pohybuje jako ironický dozorce. Pokud vystupuje ve dvojici, zpravidla ten druhý nepředstavuje partnera, ale spíše exponát.

„Hloupější“ postava je velmi často reakční – její úlohou je udělat chybu, šlápnout vedle, nepochopit.

Smích ale vzniká až ve chvíli, kdy to někdo rámuje: pojmenuje absurditu, nastaví timing, vytěží důsledek.

Ten rámující bývá paradoxně chytřejší a aktivnější, i když se sám „nezesměšňuje“.

Funguje to tedy tak, že hloupý vytvoří situaci a chytrý z ní udělá vtip.

Má jazyk (slovní humor, ironii, sarkasmus)

Má metaperspektivu – ví, že se hraje komedie

Umí zdržet pointu nebo ji odpálit přesně v okamžiku, kdy divák čeká něco jiného

Proto jsou často nejcitovanější hlášky právě od „rozumnější“ postavy.

To se děje jindy – ale z jiného důvodu:

Má tělo (pád, gesto, výraz)

Má nevědomost, která mu dovoluje porušovat pravidla světa

Je upřímný tam, kde chytrý kalkuluje

Jak je patrné, každá komická dvojice je navzdory nastíněnému dělení jiná a s rozdělením rolí pracuje jiným způsobem. Napadají vás další typy komických dvojic? Budu se těšit na vaše postřehy v diskusi.

Komické dvojice definované na Wikipedii:

Komediální duo – Wikipedie

Článek o některých komických dvojicích:

Grossmann, Šimek nebo Bohdalová, Dvořák. Slavné televizní dvojice často rozdělila až smrt | ČtiDoma.cz

Komické dvojice fungují i ve firemním marketingu:

Fungují komické dvojice. A pořád se vyplácí lidi zapojit — Médiář

Zahraniční filmové dvojice:

5 komediálních dvojic, které společně bavily diváky | SHOWBIZ.CZ | Článek

A co v animovaném světě?

5 nerozlučných parťáků mezi kreslenými postavami - KIDSHOUSE.cz