Článek
ηπ 12.77 65.9.333.0
Systém uzavíracího zařízení bezturniketového průchodu z vnějšku aglomerace do kajuty Pea cvaknul a otevřel se. Není to kajuta. Ubikace.
"Jovi"? sundavá si Pea v otevřeném průchodu ochranu nejspodnější části svých dolních končetin, „Jsi tu?“ doplnila oslovující volání.
„Ano Pea!“ ozval se dětský hlas odkudsi z druhého konce vstupního koridoru.
„Jovi?“ ptám se významně překvapeně a dotazuji se ohlédnuvší se Pea mým pohledem.
„Ano. Bydlíme tady spolu,“ ukládá Pea sundanou obuv na vyhrazené místo a snímá svůj rucksack z ramenou, „Pojď dál Aetho!“ vyzývá mě Pea rukou k sobě a sundává si svrchník. Měl jsem si lépe nastudovat pozemský sociální protokol, než mě Arnelo upraveným Alexejovým kódem přes Jámu na ϝDigama připojil-; propojily se mi elektrochemické signály axonů a dendritů s bionickými nanovodičovými elektromagnetickými impulsy v hlavě. Obuv v této podobě si sundavat vlastně nemusím, došlo mi.
„Jovi? Aetha. Aetho? Jovi. Seznamte se.“ rozpažila Pea ruce mezi mnou a dítětem. Vykouklo z jednoho ze čtyř průchozích otvorů vstupního koridoru. Dítě se tváří neutrálně. Psionické signály cítím také neutrální. Nezavrhuje mě a neví co má ode mě čekat.
Jsem uvnitř ubikace a uzavírací zařízení bezturniketového průchodu znovu cvaknulo. Za mnou.
„Hey, Aetho!“ přicházíme k sobě blíž, podává mi svou ruku. O tom jsem v Admiralitní knihovně něco viděl a znám to gesto z návštěv Pozemšťanů, i s Pea na Pax o našich Slavnostech Solstic.
„Adhorem, Jovi!“ opáčím a přijímám její ruku ke stisku. Zvláštní, jak se nebojí nabídnout ruku mé polohmotné komunikační projekci. Pouštíme se po dvou sekundách a Jovi odchází zpět do jedné z vnitřních částí Peainy ubikace. Patrně do své kajuty.
„V pokojíčku o tobě bude chvíli přemýšlet,“ mrká na mě Pea, „dáš si kafe?“ Kafe už znám a prohledávám paměťovou databázi. Paměťový vtisk - Edmund, Aliko, doky, vídeňské pražení, západní Afrika.
„Pustím rádio,“ oznamuje Pea.
…zpívejte, zpívejte andělé po roce,
do lidských obydlí přišli zas Vánoce,
svátky co zastaví boje i nemoce,
zpívejte přátelé jsou tady Vánoce…
„Espresso?“ navazuji automaticky generovanou zvědavou otázkou. Jediný druh tohoto nápoje, který na mě v Admiralitní knihovně a při mé první návštěvě Země udělal multisenzorický dojem.
„Espresso,“ reaguje Pea.
„Rád. Děkuji,“ úklona hlavou. Cítím nervozitu. Spousta informací, které je potřeba zprocesovat rychleji, než fotonovou interferenci nebo rezonanci.
…slunce zas vychází cítíš tu zář,
tlapku dáš v pěst nebo nastavíš tvář,
římskejm psům a jejich úřadům…
Hraje do chilinky ticha rádio.
„Tak pojď!“ pobízí mě Pea, „jsi nějaký nesvůj.“
„Ano. Jsem,“ následuji Pea, atakuje mě nezvyklé množství počitků k výpočtům soustav úsudkových matic. Pea mě vede do druhé z celkem čtyř pobočních kajut, které jsem v koridoru zaznamenal.
„Two Espressos!“ sdělila výrazně ihned reagujícímu automatu.
„Sedni si, já si ráda sednu taky. Docela jsme toho dneska našlapali, hmm?“ posadila se cítitelným, mírným, konejšivým uspokojením.
Posadil jsem se taky. Subkvantově zpřaženě na @1. Hledíme na sebe tři sekundy a oba současně propukáme smíchem.
„Nic neříkej, Pea, nějak to vymyslím!“ vstávám a pátrám okolo sebe. Ááá! Ne. To nepůjde. Obracím oči k Pea. Ta čeká zvídavě, co se ještě bude dít a myslí si svoje.
„Okay, Pea.“ já si klidně sednu takhle. Ale co když přijde Jovi?"
„Je to dítě, Aetho. Dospělí Pozemšťané bývají konvenční. Já taky. To přece víš. Děti nikdy. Bude mít možná jen otázky,“ září úsměvem celého těla i mysli Pea. Dala by se z ní vyrábět cukrátka jen pro mě. S její chutí čerstvě upražených pistáciových oříšků sypaných špetkou šafránu. Nemůžu od ní odtrhnout oči.
Espressomat vydává akustický signál. Pea bleskově vstává. Podává nám 2 šálky voňavého nápoje z vysokotepelně za sucha opracovaných pecek pozemské Coffey.
Oba sériově přivoníme s přivřenými palpebrami a usrkneme. Já odhadem 1 mililitr. Z obavy, abych nenadělal nepořádek, kdyby větší množství espressa mé subkvantově souměrné linguální papily nezvládly pojmout. Pea odhadem nikoliv o moc víc.
Pea natahuje ruku kousek od svého sedadla: „Stromeček,“ oznámila a vytahuje cosi z evidentně polymerního vaku. Neříkám na to nic a Pea druhou rukou začíná manipulovat s jakýmisi osrstěnými částmi té věci.
Hmmm. Dostává to tvar malého pinopsidoidního fanerofytu. Neopouštím pozornost z jejích aktivit. Ví o tom a dává si záležet. Estetika?
Postavila model fanerofytu na výstupek kolmý k vnitřnímu souvislému ohraničení kajuty. Zadíval jsem se na ni dost tázavě.
„Vánoční stromeček,“ ukazuje dlaní. Bez okolků.
„Cože?!“ zeptal jsem se úplně stejně podivně a asi i se stejnou grimasou jako tehdy Muhammad mě, když jsme se potkali v tom výklenku.
Pea zableskla očima: „Vánoční stromeček.“ a kývla hlavou. Slyším šum a v zárubni vstupu do kajuty, kde s Pea sedíme, srkáme espresso a tváříme se na vánoční stromeček, se objevuje postava malého Pozemšťana. Oba jsme k postavě stočili soubory našich fotočivých orgánů. Jovi.
„Už budeme zdobit stromeček, Pea?“ ptá se zcela bezelstně Jovi a srší natěšeností.
„Jdem na tóóó!“ vzpažuje Pea vesele.
Jovi je třemi skoky u stolu a přešlapuje. Pea natahuje svou ruku znovu do míst, odkud vytáhla před malým okamžikem vánoční stromeček a podává na stůl box. Jovi neváhá ani sekundu. Otvírá box, vytahuje první předmět, zdvihá ho nad svou hlavu a dělá piruetu.
„Tak kam ho pověšíš?“ doptává se Pea Jovi, která, jak už jsem zaznamenal, drží ve svých ručkách malý model Karibu z nějakého těžko identifikovatelného pozemského materiálu.
„Nahoru!“ a už se natahuje. Je tam. Jovi znova loví v krabici a vytahuje - co to - ?
„Perníčkového Santu pověs vedle soba, Aetho,“ povzbuzuje mě Jovi a podává mi předmět.
Blokuji svou emoční expresi ze simulátoru z předminulých Slavností na Pax, přebírám model a umísťuji ho podle instrukcí. Jovi zatleskala a poskočila.
„Nezapomněli jste na něco? Hmmm?“ zatvářila se sexypřísně Pea.
„A na co?“
„Na bludičky. Co myslíš, Jovi?“
„Mmm - jo! Aetho, budu potřebovat pomoct,“ nečekal jsem.
„A co můžu udělat?“
„Tady to podrž, prosím,“ podává mi krabičku, od které se odvíjí zřejmě chain propojených fotonových mikroemitorů.
„Držím,“ hlásím. Pea s Jovi umně ovíjí vánoční stromeček. Pokračujeme osazováním každého výběžku modelu fanerofytu nějakým symbolickým předmětem. Pea s Jovi objasňují význam jednotlivých předmětů. Jsou tu rolnička, perníčkový Santa, sob, hvězda, několik slitinových niklových, měděných a zinkových koleček s různými nápisy a vyobrazeními v pozemštině, několik dalších kovových předmětů s komentářem od Jovi:
„Tohle je klíček od pokladu, Aetho, a tohle je sbírka plechovkových otvírátek. A tady je korunkový uzávěr,“ nečeká Jovi ani okamžik a pokračuje. Pea vytahuje předměty z boxu jeden za druhým, "sem přijde krabička od boombonů, svazek kopřivového vlákna, holubička, origami hvězda, origami mašle, měšec a prstýnek, laserem řezaná dřevěná sněhová vločka se svíčkami, origami vločka, gravírovaná vločka, závitová matička, šišky, srdcové eso, prasátko pro štěstí, skandinávský strom života, perla, sněhulák kominík, origami leknín, ještě jedna rolnička, křížala z jablka - “
„Jablko?“ zvolal jsem dotaz spontánně. Pea se rozesmála a Jovi se na ni tázavě dívá, v ruce drží kousek dehydrovaného malusového plodu.
„Máme takovou kratochvíli s jablkem, Jovi. na Pax,“ hladí dítě Pea svýma očima. Jovi věší kousek jablka na jolku.
„A Rudolfův nos!“ jásá Jovi. Tentokrát se dívám na Pea tázavě já.
„Dasher, Dancer, Prancer, Vixen, Comet, Cupid, Donner, Blitzen. A Rudóóólf!“ znovu jásá Jovi.
Pea se mnou spojila oči a jakobych minulou společnou událost na střeše budovy NewNext Mika Stoa prožil znova. Suprarenální glanduly se přičinily o vpuštění notné dávky 4-[(1R)-1-hydroxy-2-(methylamino)ethyl]benzen-1,2-diolu do mého krevního řečiště. Jovi mi připomíná Vernu z ξKsí1 z minulých celoplanetárních Slavností.
„Rudolf byl divnej, tak utekl z domu,“ vysvětluje Jovi, „v baťůžku s sebou měl obrázek rodiny, šálu od Santy, srdíčko od laně Zouí a Medvídka plyšáka. Potom změnil Sturmelin v hodnou čarodějnici a nakonec svým nosem zachránil Vánocééé!“ zajásala Jovi.
Nebyl jsem schopen zareagovat.
„Jovi, utíkej už do hajan,“ směruje Pea Jovi.
„Dobrou noc, Aetho. Ráda jsem s tebou zdobila vánoční stromeček,“ usmívá se Jovi.
„Dobrou noc, Jovi. Já s tebou také,“ usmívám se s upřímnou děkovnou úklonou i já. Jovi nám zamávala, my jí. Zavírá se za ní vstup do její kajuty.
„Pustíme se do těch rumových kuliček, co říkáš, Aetho, mmm?“ vybízí mě Pea.
„Jak se to dělá?“ pokládám Pea otázku. Pea mi objasňuje postup, dělíme si práci a zjišťuji, že se mi daří v mých subkvantových dlaních tvarovat perfektní kuličky.
„Tak tahle je poslední. Ufff! Napočítala jsem jich 103,“ vydechuje Pea a já také, „ruce si můžeš umýt tady,“ pokračuje Pea. Čidlo otevřelo oxidanový proud. Oplachujeme se, cítím, jak se mi řine proud oxidanu přes mé polohmotné ruce.
„Zkusíš mi pomoct zabalit dárky?“ ptá se Pea nejistě.
„Zkusit můžu cokoliv. Nevím, nakolik to půjde,“ Pea se zvedá a odchází.
„Jdeš daleko?“ obávám se explicitně. Damn!
„Ne, jen pro baťoh,“ ujišťuje mě. A už je zpět. Vytahuje papuče a knížku. Sahá pod stůl, vytahuje trubičku něčeho barevného a ještě pár předmětů. Trubička je vlastně role nějaké fólie. Bedlivě pozoruji její počínání.
„Kousek odvinu, položím. Takhle. No a odřežu, zabalím,“ předvádí na papučích, „zkus knížku.“
Prohlížím předmět, který mi vručila: „Peter Bunzl“ luštím povrchové znaky pozemštiny.
„Ano, prastaré. Mechanické srdce. Fajn příběh. Adventura.“ vyloudila na svých rtech úsměv. Fólii se mi odvinout daří, Pea odřezává patřičný kus. Balím.
„Ještě stuhu,“ podotýká a realizuje. Najednou sahá do kapsy a aniž by bylo samovolně zřejmé co to je, ukládá předmět do fólie a balí. Ani okem nemrkne. Pokládá všechny tři zabalené předměty pod ozdobený vánoční stromeček.
„Hotovo! Splněno,“ vyjadřuje svou spokojenost a únavu zároveň.
„Aetho?“ oslovuje mě vlídně Pea.
„Ano, Pea?“ vnímám, že trochu touží po co nejsametovější odpovědi.
„Mám chuť sebou praštit o postel a pustit si movie,“ slyším zcela odevzdané sdělení.
„Jak ti s tím můžu pomoct, Pea?“ nemám ponětí, jak se líp zeptat. Pea poodchází do koridoru a kyne hlavou, následuji ji. Z koridoru vcházíme do třetí kajuty.
„Polární Expres!“ zvolala, usedla do pohovky, já vedle ní. Automat spustil movie. Po několika málo stech sekund mi Pea usíná na hrudi. Nemám sebemenší ponětí, jak zařízení zastavit. Její klidně oddychující hlava na prsou je mi extrémně příjemná. A tak sleduji movie až do úplného konce. Ekran tichne a z vedlejší kajuty do ticha line slabá melodie nevypnutého rádia:
…tak něžně poslouchej své srdce,
na bílých stěnách hry stínů nahých těl,
jako v kaplích obrazy slavných mistrovských děl,
vůní a chutí se v nás mísí na statisíce,
jediným svědkem je tichý plamen ze čtvrté svíce,
hluboký pohled a já už vím, že máme být spolu,
a ve tvé knize já chci psát poslední kapitolu,
v každé větě budem hvězdou na mléčné dráze,
můžu ti slíbit, že to nejsou jen prázdné fráze…
