Amerika na prvním místě. Americký občan na posledním

Právě tak dopadla nedávná návštěva amerického viceprezidenta a jeho choti v Grónsku. Namísto nadšených davů je čekalo „chladné“ arktické objetí – a to i doslova. Místní politici o schůzku nepřekvapivě nestáli a původní itinerář se musel narychlo zkrouhnout na jistě zajímavou exkurzi po americké základně Pituffik (dříve Thule) na severozápadě ostrova​.

Viceprezident JD Vance tak řečnil ke svým vojákům, přítomné kuchařce a několika uklizečkám. Jeho žena Usha si namísto muzea a galerie prohlédla polární základnu. Grónská vláda dávala (ne)nápadně najevo, že o vzácnou návštěvu „přátel“ za aktuálních okolností nestojí.

Grónští obyvatelé svůj názor na americké choutky získat jejich ostrov pod svou kontrolu dali jasně najevo při protestu v Nuuku. Mezi transparenty se mi zvláště líbil trefný „We Are Not For Sale“ („Nejsme na prodej“), s ohledem na Donaldovu neurvalou kupeckou diplomacii, podle které lze koupit či prodat vše.

Místní premiér Múte Bourup Egede označil americkou návštěvu za „velmi agresivní nátlak“, který překročil všechny meze​. Přes grónský deník Sermitsiaq vzkázal, že „jejich (USA) demonstrace síly vůči naší společnosti je tak silná, že to už nemůže být horší“. Snad se neplete. Čtyři z pěti grónských parlamentních stran dokonce ve vzájemné shodě deklarovaly že „Grónsko patří grónskému lidu a my – jeho političtí představitelé – stojíme jednotně za tímto principem“​ . Jejich vzkaz Washingtonu byl stejně jasný jako nápisy na transparentech v Nuuku: „Nejsme na prodej.“

Americká delegace tak nakonec viděla z Grónska hlavně zasněžené ranveje vlastní základny a možná i zatoulanou polární lišku. Viceprezident Vance si na Pituffiku postěžoval americkým vojákům, že Dánsko prý nechalo Grónsko nechráněné před vlivem Ruska a Číny. Pěkně podkuřuje svému drahému prezidentovi Trumpovi, který otevřeně prohlašuje, že „USA musejí získat kontrolu nad Grónskem dřív, než to udělá někdo jiný“​.

Jak toho chce docílit, naznačil už dříve až absurdně přímo – koupit ho. Když tuhle myšlenku vyslal do éteru poprvé, narazil tvrdě. „Grónsko není na prodej. Grónsko nepatří Dánsku. Grónsko patří Gróňanům,“ odpálkovala ho už v roce 2019 dánská premiérka Mette Frederiksen​. Trump reagoval způsobem sobě vlastním: označil její odmítnutí za „ošklivé“ (doslova „nasty“) a demonstrativně zrušil plánovanou návštěvu Kodaně​.

Tehdy zůstali v šoku Dánové; dnes se nad obnovenými choutkami USA bouří hlavně samotní Gróňané, a to zcela napříč politickým spektrem. Zdá se, že Američané svou arktickou misi poněkud přehnali – a od domorodců za to sklidili ledovou sprchu.

Amerika tak v Grónsku narazila. Ironií osudu právě ve chvíli, kdy se z Washingtonu ozývají silná slova o šíření amerických hodnot, péče a demokracie do světa, naráží tyhle ideály na vlastní domácí realitu. USA rády vystupují jako samozvaný „exportér“ blahobytu a práv, ale doma mají dost potíží, které by možná potřebovaly importovat řešení odjinud. Politici v D.C. horlí o ochraně svobod v Evropě, ale méně už řeší svobodu vlastních občanů nebát se o střechu nad hlavou či účet od doktora.

Stačí se projít po ulicích amerických velkoměst. Místo iglú tu rostou celé kolonie provizorních stanů a přístřešků z kartonu. Bezdomovecká krize v USA dosáhla rekordní úrovně – jen při letošním lednovém sčítání úřady napočítaly přes 771 tisíc lidí bez domova​. To je číslo větší než populace města jako Seattle​. A je to nejvíc, co kdy v moderní historii USA evidovaly​. Nárůst oproti předchozímu roku činil 18 %, což potvrzuje dramatický trend​.

Šířící se nedostupnost bydlení, drahota, stagnující mzdy – zkrátka americký sen se pro mnohé změnil v bezesné spaní pod mostem. Zatímco ve Skandinávii či třeba ve Finsku dokázali systémem „Housing First“ ulici téměř vyprázdnit, v bohaté Americe dnes 23 lidí z každých 10 000 nemá domov​. Taková armáda nešťastných by zaplnila menší kraj – anebo půlku Grónska, chceme-li udržet arktickou metaforu.

Nejde ale jen o bydlení. Zdravotní péče, chlouba každé vyspělé země, zůstává v USA luxusem, na který miliony lidí nedosáhnou. Spojené státy jsou jedinou ekonomikou G7, která nezajišťuje svým občanům všeobecné zdravotní pojištění. A dopady? Zhruba 26 milionů Američanů (8 % populace) nemá vůbec žádné zdravotní pojištění​. Pro srovnání – to je, jako kdyby celá populace Austrálie žila bez nároku na zdravotní péči. A kdo pojištění má, často platí horentní sumy; není výjimkou, že rodina vydá za pojistku a léčbu tolik, co jinde stojí menší byt. Není divu, že v takovém systému lidé někdy musí volit mezi zaplacením nájmu a zaplacením léků.

Nejbohatší země světa si zkrátka nedokázala udělat pořádek v tom nejzákladnějším – postarat se o zdraví svých obyvatel, pokud tito sami nemají tučné konto. Americké zdravotnictví vyniká špičkovou kvalitou pro ty, kdo na ni mají, ale selhává v dostupnosti pro všechny ostatní.

A do třetice – sociální jistoty a chudoba. USA se rády prezentují jako země nekonečných příležitostí. Pro některé to platí; pro jiné spíš jako země nekonečných rozdílů. Statistiky OECD ukazují, že míra chudoby v USA patří k nejvyšším mezi vyspělými státy. Relativní příjmová chudoba (podíl populace s příjmem pod 50 % mediánu) dosahuje v USA kolem 18 %, zatímco v Evropě je výrazně nižší – například Česko má tuto míru okolo 6,4 %, nejnižší v celé OECD​.

Jinými slovy, v Americe žije v poměrném nedostatku zhruba každý šestý člověk, v Česku každý šestnáctý. A propast mezi bohatými a chudými je v USA ještě hlubší: ti nejmajetnější tam ovládají pohádkové bohatství, zatímco na opačné straně si 38 milionů Američanů nemůže dovolit ani základní životní standard​. To vše v zemi, která se pyšní největším počtem miliardářů na světě.

A teď onen kontrast s Evropou. Jistě, ani Evropa není bez poskvrnky – problémy existují všude. Přesto Evropa nabízí model, kde základní péče o člověka není privilegium, ale právo. Vezměme si opět zdravotnictví: v České republice má zdravotní pojištění de facto každý – systém povinného pojištění zaručuje univerzální pokrytí základní zdravotní péče pro všechny obyvatel​e.

Není zvykem, že by Čech kvůli zlomené noze nebo dluhu za nezaplacený porod zbankrotoval; ve Spojených státech to bohužel není nic neobvyklého. Podobně je to se sociálním systémem. Ano, i v Praze potkáte bezdomovce a ne každý důchodce si může vyskakovat. Evropské země mají ale sociální „záchrannou síť“ – třeba pomoc v nezaměstnanosti nebo přídavky na děti. Výsledkem je, že evropské metropole nemusí řešit stanová městečka v takové míře a evropská chudoba je obecně mělčí i méně rozšířená než americká​ chudoba.

Američané občas rádi poučují „starý kontinent“ o svobodě a pokroku. Rádi nám zpoza oceánu připomínají, jak je Evropa dusivě byrokratická a jak se tu prý svoboda topí v regulacích. Jenže zatímco evropští politici vedou debaty o rovnováze mezi svobodou a odpovědností, v Americe si svobodu zprivatizovali miliardáři. Nejviditelnějším příkladem je Elon Musk – muž, který vlastní jednu z nejvlivnějších sociálních platforem světa (X, dříve Twitter) a podle vlastního gusta určuje, kdo mluví nahlas a kdo má být umlčen. Zatímco v Evropě se debatuje o regulaci digitálních platforem ve veřejném zájmu, v USA může jeden muž prakticky sám rozhodnout, která „pravda“ se mu hodí.

A kdo se znelíbí mocným, nese následky – klidně i při vstupu na hranicích. Francouzskému vědci byl odepřen vstup do USA a byl vyhoštěn, protože se v jeho telefonu našly nelichotivé zprávy o Trumpovi. Tomu se říká svoboda slova. V zemi, která hrdě mává prvním dodatkem ústavy, se tak o svobodu slova zřejmě můžete opřít, jen když ve všem souhlasíte s Trumpem. Skutečná svoboda by ale neměla záviset na tom, koho vlastní Musk nebo koho podporuje Trump. Tak se totiž z velké demokracie stává holding moci a oligarchie.

Některé věci jim upřít nelze – odvážné inovace, univerzitní výzkum, technologické giganty. Ale v oblasti péče o běžného člověka by si možná mohli vzít lekci od Evropy. Evropa totiž dokázala, že kvalitní zdravotnictví a sociální soudržnost nejsou překážkou prosperity, ale naopak jejím předpokladem. Skandinávské státy nebo nakonec i Česko jsou důkazem, že ekonomika může fungovat a současně obyvatelstvo nemusí živořit ze dne na den. Americký systém generuje skvělé výsledky pro elity, ale mnohé obyčejné lidi nechává daleko vzadu.

A tak tu máme trochu paradoxní obrázek: supervelmoc, jež chce kázat o demokracii a péči až na kraj světa, zatímco doma zápasí s problematickou realitou každodenního života. Vracíme se na začátek – k epizodě z Grónska. Americký viceprezident se nám na grónském ledu poněkud smekl. Místo triumfálního geopolitického tahu přišla lekce: Nechte nás být, nejste naši poručníci. Možná by si podobnou lekci zasloužili i další lídři ve Washingtonu. Než začnou americký sen prodávat venku, mohli by ho naplnit doma. Až si zametou před vlastním prahem, pak teprve mohou zkusit zase klepat na dveře…