Článek
Je duben. Maturanti už dopsali své slohové práce a pomalu se chystají na „didakťáky“. Vedle toho musí stihnout také přípravu na ústní část, a tak je můžete častěji než jindy potkat v knihovně nebo v parku – jak jim do uší hraje playlist na soustředění a v rukou drží nečekané překvapení: papírovou knihu.
Žádný komiks ani učebnici. Ale opravdové „těžké kusy“ literatury.
Otevírá se Erben, Otčenášek, Jirásek, Němcová – a někde mezi nimi také Čapek. Ano, ten, co působí tak mile a neškodně – než zjistíte, že vám právě sáhl do svědomí, a to se ani nezvedl ze židle.
Válka s mloky
Na první pohled podivná sci-fi o mluvících ještěrech, na druhý pohled děsivě přesná alegorie. Čapek v ní vypráví příběh o tom, jak lidstvo objeví nový druh inteligentních tvorů, začne je využívat jako levnou pracovní sílu a díky chamtivosti, pýše a slepé víře ve svůj „vše-vyřešící“ pokrok jim umožní ovládnout svět. Mloci postupně přejímají lidské technologie, ideologie – a nakonec i válku jako svůj prostředek. Chtějí víc místa, více moci a pochopitelně méně lidí.
Je to až mrazivě podobné ideologii, která ve 30. letech pohltila Evropu: řeči o „životním prostoru“, o „silnější rase“, o přirozené nadvládě.
Válka je hrozná, nepřípustná, ale ještě hroznější a nepřípustnější je otroctví.
Dnešní svět je plný mloků. Ne těch v kalužích – ale v televizích, na obrazovkách, za řečnickými pulty. Mluví na nás jazykem, který se zdravému člověku těžko poslouchá: jazykem „národní hrdosti“, „obrany tradic“, „nápravy dějin, starých křivd a dluhů“. A lidé tleskají. Komu to vadí?
Čapek tenhle mechanismus prohlédl dávno. A nenapsal ho jako sci-fi. Spíše jako důsledně varující zprávu o tom, co se stane, když přestaneme myslet – ať už proto, že se nám to zrovna nehodí, že by to kazilo obchod, nebo protože jsme myslet už dočista zapomněli.
A co Bílá nemoc?
To už není varování, to je skoro hotový dokument. Země zachvácená nemocí. Na ulici zoufalí lidé, kteří věří prvnímu, kdo jim nabídne „jednoduché řešení“.
Ano, kdysi jsme tuhle knihu četli jako alegorii nacismu. Ale stačí se rozhlédnout… najednou v tom poznáváme svět, kde pravda ustupuje řevu, slušnost nabubřelosti a ignoranství.
Čapek by se z toho neradoval. On nepsal proto, aby měl sochu před Národním divadlem, nebo aby snad mohl pronést: „Já vám to říkal.“ Čapek nepsal, aby jen varoval. Psal, protože věřil, že slovo může být první obranou proti tomu, co přichází tiše a pomalu – jako strach, jako lež, jako lhostejnost.
Byl to člověk hluboce moderní, ale přitom ukotvený v hodnotách, které ani čas, ani technika, ani válka nesmějí převálcovat: lidskost, rozum a odpovědnost.
Závěr
Z jeho knih si můžeme odnést víc než dobrou známku. Připomínají nám, že válka je hrozná – ale že ještě hroznější je otroctví. Že není hrdinství mlčet, když jiní křičí o pomoc. A že skutečná zkouška dospělosti nepřichází u potítka, ale tehdy, když se rozhodujeme, komu věříme, komu pomáháme – a kde sami stojíme.
