Článek
Doma v Praze si navzájem sotva pokývneme hlavou. Ve výtahu mlčíme jak při mši, v tramvaji jsme neviditelní, oči míří někam ven a na uších nejlépe sluchátka. Přesto, jakmile vyrazíme za hranice – do Alp, Chorvatska, na Maledivy, nebo třeba jen do Drážďan – najednou se v nás probudí zcela nový živočišný druh: Čech na útěku před Čechem. Jako bychom snad byly přesycení společenským kontaktem.
Naše schopnost rozeznat češtinu na 100 metrů proti větru by si zasloužila místo v bestiáři Guinnessovy knihy rekordů. Stačí zaslechnout „Podej mi prosím…“ a už tušíme, že je zle. Instinktivně se znenápadníme, zrychlíme krok, nasadíme sluneční brýle a přepneme jazyk. Klidně i do švédštiny, když je nouze.
V tu chvíli přestáváme být z Česka. Stáváme se mezinárodními poutníky bez příslušnosti. Turisty z „kdesi“, co rozhodně nemají nic společného s tím hlučným výjevem opodál. Čeština v cizině nás totiž pálí.
Proč to děláme?
Možná je to únik. Od našich starostí, paneláků, večerních zpráv i od Zdeňka, co má vždycky názor na všechno. Možná si jen chceme na pár dní představovat, že nejsme z Brna, ale z Barcelony. Že jsme světoběžníci, co rozumí vínu. Nechceme prožívat nic co by nám připomínalo naše domácí prostředí.
A možná za to může i ta pověst. Znáte to. Ponožky v sandálech, vepřové řízky v kufru, o paštice ani nemluvě. Hlasité „Jééé, tady to mají drahý!“ jednoho vyděsí. Není divu, že pak radši děláme, že k tomu hloučku vůbec, ale vůbec nepatříme.
Servus, ale jinak si mě nevšímej
V horách je to skoro folklór. Na stezce se míjí dvě české rodinky. Dobře o sobě vědí. Ono s výbavou z Decathlonu a hlučným dětským doprovodem se to maskuje přeci jen hůře. A přesto: „Servus.“
Tiché, neurčité, s nádechem Salcburku. Proč ne třeba „Dobrý den“? Protože to by už bylo příliš osobní. To by znamenalo, že si rozumíme, že máme něco společného. A co hůř – že bychom si třeba mohli začít povídat. Porovnávat ubytování. Vyměňovat tipy. Zjistit, že děti chodí do stejné školy, nebo že teprve budou. To nechcete.
Chcete být bezejmenný poutník, tichý turista, někdo kdo rozhodně patří tam, kde zrovna je. Nechcete být „ten z Berouna“.
A přeci Krajané
Ale to nejhezčí na Češích v cizině je, že když fakt dojde na lámání chleba – když se vám odporoučí autobaterie, zabloudíte na stezce mezi krávami – první, kdo vám pomůže, bude právě ten, komu jste se celý týden vyhýbali. Přijde, trochu nesměle, a řekne: „Dobrý den, vy jste z Česka, co?“ A vy – i když pořád trochu váháte – přikývnete.
Protože i když jsme národ individualistů, co se v zahraničí zdraví „servus“, když je potřeba, umíme být krajani. Ne snad hned kamarádi, ale lidé, co si pomůžou. A někdy i usmějí.
A když se loučíme, klidně si popřejeme šťastnou cestu. S trochou snahy i česky.
