Spojenec na baterky - Rusko jako strategický partner naprosto selhává

Na konci roku 2024 se syrský konflikt přehoupl do bodu, kdy už mu nebylo pomoci. Rebelové z Hayat Tahrir al‑Sham (HTS), podpoření tureckou SNA, obsadili Damašek a prezident Bašár al‑Asad narychlo uprchl přes ruskou základnu Hmeimim do Moskvy. Symbolický konec režimu, který léta přežíval jen díky Kremlu.

Ruští velitelé byli rádi, že z regionu vyvázli aspoň s částí svých jednotek. Žádné záchranné výsadky, žádná obranná linie, žádný protiúder. Rusko se rychle stáhlo. Přestože šlo o záchranu režimu, který tolikrát označilo za „spřátelený“, ruská pomoc se vypařila jako pára nad hrncem. Nutno dodat, že stejně rychle vyklidila pole i  Asadova armáda.

Po Asadově pádu následovaly další hrůzy. V pobřežních oblastech Latákie a Tartúsu – dřívějších baštách režimu – propukly střety mezi novou vládou napojenou na HTS a zbytky milic. V březnu 2025 se objevily zprávy o masových únosech a vraždách civilistů, zejména z řad alavitské menšiny.

Moskva, která léta deklarovala obranu syrské suverenity a boj proti terorismu, najednou nepohnula ani prstem, když šlo o ochranu těch, kterým kdysi slibovala loajalitu. Ani diplomatická nóta, ani ukázky letecké techniky. Vůbec nic. V Sýrii se Rusko zrovna moc neukázalo.

V roce 2020 se Arménie ocitla ve válce s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach. Jako člen Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) očekávala, že Rusko jakožto garant bezpečnosti zasáhne. Nezasáhlo. Ani v roce 2023, kdy Ázerbájdžán zahájil bleskovou ofenzivu, která vedla k exodu desítek tisíc Arménů z Karabachu, nepřišla žádná konkrétní ruská pomoc.

Kreml argumentoval, že Karabach není formálně arménské území – a tedy není důvod jednat. Arméni to ale chápali jinak: jako jasnou zradu spojenecké důvěry. Premiér Pašinjan se netajil zklamáním a Arménie se začala diplomaticky i vojensky orientovat jinam – k EU, k USA, k Indii. Ruské zbraně přestaly být hlavním tématem. Věta „spolehnout se na Moskvu“ se v Jerevanu proměnila v ironickou hlášku.

Teherán a Moskva se v posledních letech sblížily – zejména kvůli společné izolaci od Západu. Spolupráce v energetice, vojenské technologii, ruská poptávka po íránských dronech pro válku na Ukrajině – všechno vypadalo jako začátek nového strategického partnerství.

Ale když Izrael v dubnu 2024 provedl odvetné útoky na íránské cíle po masivní raketové salvě z Teheránu, Rusko udělalo co? Odsoudilo útok. Verbálně. A tím to haslo. Žádné dodávky PVO, moderních stíhaček Suchoj, žádné zajištění íránského vzdušného prostoru. Írán – byť dodává Moskvě zbraně – zůstal ve své válce úplně sám. Moskva Írán jen poplácala po ramenou se slovy „držte se“, poděkovala za dodávky dronů včetně licence na jejich výrobu v Rusku a íránské vyslance poslala s prázdnou domů.

Překvapivým novým „spojencem“ Ruska se stala Severní Korea. V roce 2024 podepsaly obě země smlouvu o strategické spolupráci – údajně i s obrannou klauzulí. KLDR začala posílat munici, rakety, dokonce i vojáky. A co Rusko? Především sliby podpory v OSN a výměnou potraviny, pohonné hmoty a ruské know-how, ať už se týká čehokoli.

Ale i tady platí: Severní Korea je pro Moskvu nástroj, nikoliv přítel. V případě válečného konfliktu na Korejském poloostrově by se Rusko nejspíš opět spokojilo s vyjádřením „hlubokého znepokojení“.

Spojenecká věrnost ruského střihu vypadá následovně: pokud můžeš Kremlu něco dát – základnu, suroviny, drony nebo mediální podporu – dostaneš poplácání, sliby, někdy i postarší techniku. Ale pokud jsi v úzkých a voláš o pomoc, můžeš si být jist, že z Moskvy přijde maximálně mlčení nebo omluva, že se to zrovna nehodí.

Rusko není spojenec v klasickém slova smyslu. Je to obchodník se zdánlivým spojenectvím. A v tomhle kurzu – jak ukázala Sýrie, Arménie či Írán – nejvíce prodělávají právě ti, kdo věřili, že Kreml bude stát při nich. Omyl. Pomoc jen slibuje, pokud se mu to zrovna hodí. Že ji pak nedodá, to už je jiný příběh. Je však otázka, jak ještě dlouho mohou ruské pohádky na kohokoli fungovat.