Čína a Rusko? Nová osa zla, nebo spojenci naoko?

Varování před společným útokem

Vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě, americký generál Alexus Grynkewich, varoval, že už během následujících let (konkrétně kolem roku 2027) může dojít ke koordinovanému útoku – Čína by zaútočila na Tchaj-wan a Rusko současně na Evropu.

Podle těchto úvah by Peking využil Moskvu k tomu, aby vázala síly NATO v Evropě, zatímco Čína si vyřídí účty v Pacifiku. Z čínského pohledu by taková simultánní akce dávala smysl, protože Západ by byl nucen bojovat na dvou frontách najednou, což by oslabilo schopnost Spojených států i Evropy reagovat. Je ale taková představa realistická? Znamená časová souhra agresivních kroků automaticky pevné spojenectví Pekingu a Moskvy?

Mnozí experti i historické zkušenosti naznačují, že nikoli. Čína a Rusko sice v posledních letech demonstrativně prohlubují partnerství, avšak jejich vztah je plný vnitřního napětí a nedůvěry. Stačí se ponořit do historie či analyzovat současné zájmy obou mocností, abychom pochopili, proč mají k opravdové alianci stále daleko.

Spojuje je společný protivník

Na první pohled se zdá, že Čínu a Rusko dnes pojí pevné partnerství namířené proti společnému rivalovi – západním mocnostem, zejména USA. V únoru 2022, jen pár týdnů před ruskou invazí na Ukrajinu, vydali Si Ťin-pching a Vladimir Putin společné prohlášení o „přátelství bez hranic“, které mělo stvrdit jejich ekonomickou, vojenskou a diplomatickou spolupráci proti vlivu Západu.

Od té doby obchod mezi oběma zeměmi láme rekordy: Čína se stala největším ekonomickým partnerem Ruska a jejich vzájemný obchod dosáhl v roce 2022 hodnoty 244 miliard dolarů. Peking poskytl Moskvě životně důležitý odbyt pro ropu a plyn (od evropských odběratelů odříznutých válkou na Ukrajině) a zaplnil mezeru v dodávkách technologií či spotřebního zboží, na něž dopadly sankce. Bez čínské ekonomické podpory by ruská ekonomika čelila výrazně větším potížím.

Obě velmoci pořádají společná vojenská cvičení a prezentují světu demonstrace jednoty – například v květnu 2025 byl Si Ťin-pching hlavním zahraničním hostem na moskevské přehlídce ke Dni vítězství, kde společně s Putinem deklarovali „stále hlubší vzájemnou důvěru“ a „neotřesitelné pouto“ proti hegemonii USA. Spojuje je i ideologická blízkost autoritářských režimů a odpor k „liberálnímu řádu“ reprezentovanému Západem. Není tedy divu, že mnozí pozorovatelé začali hovořit o nové ose zla Moskva-Peking, která by mohla přetvářet geopolitickou rovnováhu.

Historické spory a vzájemná nedůvěra

Idyla bratrství mezi ruským medvědem a čínským drakem má ovšem vážné trhliny. Historicky byli tito dva obři spíše nepřáteli než spojenci. Jejich rivalita sahá staletí do minulosti – už v 17. a 19. století carské Rusko vojensky pronikalo do oblastí tehdejší Číny a vynutilo si na oslabené říši Čching řadu území (dnešní ruský Dálný východ a část Sibiře) v tzv. „nerovných smlouvách“. Tyto historické křivdy zůstávají v čínské paměti, třebaže oficiálně byly po dlouhých jednáních po roce 1991 vyřešeny hraničními dohodami v roce 2001 a 2004.

Ve 20. století se vztahy Moskvy a Pekingu také nejednou vyostřily – a to dokonce navzdory jejich sdílené komunistické ideologii. Koncem 60. let došlo k ozbrojeným střetům na řece Ussuri, kdy sovětské a čínské jednotky sváděly krátkou, ale ostrou pohraniční válku o sporný ostrov Damanskij (čínsky Čen-pao). Svět se tehdy ocitl na pokraji otevřeného konfliktu mezi dvěma jadernými mocnostmi a Sovětský svaz dokonce zvažoval preventivní jaderný úder na čínská zařízení – tak silná byla tehdejší vzájemná nenávist a nedůvěra.

Ačkoli od té doby otevřené boje mezi Ruskem a Čínou nenastaly, podezřívavost nikdy zcela nevymizela. Jak trefně poznamenal analytik Robert E. Hamilton, partnerství Pekingu a Moskvy je ve skutečnosti velmi mladé a křehké – po staletích převážně konkurenčních vztahů nemají obě země vybudovanou žádnou hlubší „zásobu dobré vůle“, o níž by se mohly opřít. Jinými slovy, historická paměť plná válek a sporů stále přiživuje opatrnost na obou stranách.

Tato opatrnost je zřetelná zejména na ruské straně. Ačkoli Kreml dnes z politické nutnosti líčí Čínu jako „strategického partnera“, v Moskvě dlouhodobě existuje podprahový strach z čínské síly – jak demografické, tak ekonomické a vojenské. Už před lety ruští nacionalisté malovali scénáře o “nenápadné invazi”: Čína prý zaplavuje řídce osídlený ruský Dálný východ svými obyvateli a ekonomicky se ho snaží ovládnout.

V Moskvě chápou, že Čína je dnes daleko mocnější hráč – a že Rusko je v tomto tandemu tím slabším. Jak poznamenal sinolog Bobo Lo, v dlouhodobém horizontu představuje vzestup Číny pro Rusko spíše hrozbu postupné marginalizace než příležitost k posílení. Čína nepotřebuje Rusko dobýt silou, aby ho „vyšachovala“ ze světové geopolitické hry. K dispozici má řadu jiných, dostatečně účinných nástrojů.

Současné partnerství Číny a Ruska by se dalo nazvat sňatkem z rozumu, v němž má však jeden partner výrazně navrch. Asi uhádnete který. Ekonomické statistiky i diplomatická realita ukazují, že Peking drží Moskvu pevně pod krkem. Série západních sankcí od roku 2022 obrátila ruskou ekonomiku směrem k Číně – Rusko nyní nemá jinou volbu než prodávat své suroviny Číňanům, často s výraznou slevou, a spoléhat na dovoz čínského zboží a technologií.

Tato závislost vytváří výrazně asymetrický vztah: Čína je pro Rusko nepostradatelná. Peking sice vítá levnou ruskou ropu a plyn a využívá Rusko jako spojence v boji proti americkému vlivu, avšak strategicky se připravuje i na opačný vývoj. Čínské vedení si dobře uvědomuje, že ruská agrese na Ukrajině mu v lecčems hraje do karet – Západ je zaměstnaný v Evropě, USA musí dělit pozornost, a mezitím čínský vliv roste tam, kde ruský slábne, například ve Střední Asii.

Je příznačné, že v Asii (oblast tradičně spadající do ruské sféry vlivu) dnes Čína masivně investuje a pořádá summity s tamními státy, zatímco Moskva ztrácí pozice. Řada odborníků upozorňuje, že pokud někde může dojít k tiché rivalitě mezi Čínou a Ruskem, bude to pravděpodobně právě tam – v prostoru, kde se jejich zájmy kryjí bez přítomnosti sjednocujícího „nepřítele“ v podobě USA.

V samotném vojensko-bezpečnostním rozměru partnerství je pak Čína zdrženlivá. Peking sice s Moskvou koordinuje některé kroky na mezinárodních fórech a účastní se ruských vojenských přehlídek, ale velice pečlivě se vyhýbá příliš konkrétním závazkům.

Například vojenské intervence či přímé zapojení do ruských konfliktů (jako je válka na Ukrajině) Čína dosud důsledně odmítá – omezuje se na verbální podporu a ekonomickou výpomoc. Zbraně ani vojáky Rusku neposlala. Důvod je prostý: Peking nechce připoutat svůj osud k riskantním dobrodružstvím Kremlu, která by ohrozila čínské obchodní vazby se Západem a globální stabilitu.

Čínský režim preferuje opatrný postup – reformovat mezinárodní řád zevnitř a posilovat svůj vliv pokojnými prostředky. Rusko ale hraje vabank a narušuje status quo silou. Tyto odlišné přístupy jsou dalším zdrojem napětí: Moskva by ráda viděla Čínu aktivněji na své straně, ale Peking se drží zpátky, protože globální chaos obchodu nesvědčí.

Všechny výše zmíněné faktory – historie sporů, přetrvávající nedůvěra, mocenská nerovnováha i rozdílné cíle – vedou k jasnému závěru: Čínu a Rusko nelze považovat za skutečné strategické spojence v pravém slova smyslu. Nemají formální spojeneckou smlouvu o vzájemné obraně a jejich vztah je definován především aktuální výhodností, nikoli vzájemnou loajalitou či důvěrou.

Expert Bobo Lo takový vztah výstižně popsal jako „nesentimentální vztah velmocí formovaný čistým kalkulem“ – pouto z nutnosti. Čína a Rusko sice momentálně sdílejí společného soupeře a propojuje je odpor k dominanci USA, avšak nekoordinují své kroky jako jednotný blok a neovlivňují zásadně rozhodování jeden druhého. Každý z těchto států sleduje především své vlastní zájmy a hodnoty. Čína se profiluje jako pragmatická mocnost, která chce primárně nerušeně růst a vyhnout se otevřeným konfliktům, pokud to není nezbytné. Rusko naproti tomu volí konfrontaci a riziko, protože jeho možnosti prosadit se „v rámci pravidel“ jsou omezené. Tyto rozdíly se mohou v budoucnu ještě prohloubit.

Co to znamená pro úvahy o společném útoku v roce 2027? Pokud by k nějaké souběžné akci Číny a Ruska došlo, šlo by spíše o dočasné taktické sladění dvou nezávislých hráčů než o výsledek pevného spojenectví. Čína by se k něčemu takovému odhodlala jedině v případě, že by to jednoznačně sloužilo jejím zájmům.

A ani pak by se pravděpodobně nehrnula Rusku na pomoc, pokud by se ocitlo v potížích. Jak trefně poznamenal autor původního článku, „asijský drak klidně strčí ruského medvěda pod autobus, pokud to pomůže jemu samotnému“. Jinak řečeno, Peking neváhá obětovat Moskvu, bude-li to pro něj výhodné.

Proto bychom měli brát vážně varování před možnou koordinací agresivních kroků, ale zároveň nepodléhat dojmu, že se proti nám rýsuje monolitní nepřátelská aliance typu Osy Berlín-Řím-Tokio z dob 2. světové války. Čína a Rusko jsou spojenci jen do té míry, do jaké se jim to hodí – a historie naznačuje, že zrovna příliš hodnověrní a oddaní spojenci to navzájem nikdy nebudou.

Zdroje: