Článek
Prohlášení generála Grynkewiche
Tisková agentura Interfax vydala zprávu o tom, že vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě, americký generál Alexus Grynkewich, prohlásil na konferenci s dalšími vojenskými špičkami i zástupci obranného průmyslu, že Západ má rok a půl na přípravu reakce proti koordinovanému útoku Číny na Tchaj-wan a Ruska na Evropu. Tuto myšlenku mimochodem už předtím otevřel generální tajemník NATO Mark Rutte, který na základě informací analytiků a tajných služeb předpokládá, že Čína použije Rusko k tomu, aby útokem na Evropu vázalo co největší množství sil NATO.
Tato idea dává z čínského pohledu maximální smysl, neboť západ by byl donucen k boji na dvou frontách, stejně jako za druhé světové války. V současné době ale USA jasně přiznávají, že něčeho takového nejsou ony samy dnes už schopny a Evropa i přes současnou snahu ještě roky nedosáhne takové úrovně, aby americký příspěvek plně nahradila.
O trochu menší smysl už dává tato strategie z pohledu ruského, neboť jeho ozbrojené síly ani ekonomika nejsou ve stavu, kdy by mohly doufat v úspěch v přímém souboji s mobilizovanou Severoatlantickou aliancí. Je ale třeba si uvědomit několik faktorů, které by nás měly odradit od pokušení označit popsaný útok jako nesmyslný.
V první řadě je nutné si uvědomit, že Rusko by neútočilo na celé NATO, neboť hlavní část amerických sil by byla vázána v Indo-Pacifiku. Tam leží hlavní těžiště amerických zájmů a válka s Čínou by byla pro USA prioritou. Rusko má důvody se domnívat, že Američané by v Evropě skutečně byli přítomni spíše symbolicky.
Je také nutné vzít v potaz, že Rusko již dávno odhodilo masku civilizovaného člena mezinárodního společenství a jeho chování ukazuje, že návrat ke starým pořádkům nepředpokládá a ani nechce. Řada analytiků upozorňuje na to, že Rusko otočilo svoji ekonomiku plně do válečného fungování a brzy bude produkovat tolik zbraní a materiálu, které pro samotnou válku na Ukrajině ani není potřeba.
Co je ale hlavní: ve spojenectví Ruska a Číny je asijský drak tím jednoznačně silnějším a dominantnějším. Čína má Rusko ekonomicky a vlastně i vojensky v hrsti a současně lze předpokládat, že na úspěchu či neúspěchu Ruska v Evropě jí tolik nezáleží. Lidově řečeno, klidně strčí Rusko pod autobus, pokud to pomůže jí samotné.
Zlehčování a výsměch
I přes všechna tato rizika si ale stačí projít sociální sítě (a některé české předvolební mítinky) a člověk se setká jen se zlehčováním a výsměchem. Podle řady lidí je něco takového nemožné, není to reálné a je hloupost to nějak zvlášť řešit. Pojďme se ale podívat, jaká upozornění nám v této chvíli dává historie.
Kdybyste tohle popisovali na konci roku 1936 v české hospodě, vysmáli by se vám nebo byste dostali do zubů. A přesto…
Co nám říká historická zkušenost
V září 1938 proběhla v Československu všeobecná mobilizace, došlo k mnichovské konferenci a stát přišel o podstatnou část svého území. Za další půlrok už Československo neexistovalo, z jeho občanů byli občané tzv. protektorátu a všude visel portrét Adolfa Hitlera. Myslíte, že by někdy na přelomu let 1936 a 1937 tohle někdo předpokládal a dokázal odhadnout? Myslíte si, že na konci roku 1936 nebyli lidé, kteří se představě neexistujícího Československa ovládaného Německem smáli a nevěřili jí?
Jistě, již od roku 1933, kdy se v Německu dostali nacisté definitivně k moci, pomalu rostlo napětí a Hitlerova agresivní rétorika vytvářela jisté obavy. Byl to ale až rok 1935, kdy bylo rozhodnuto o výstavbě opevnění. Stejně tak my již několik let sledujeme ruskou válku na Ukrajině, napětí roste a stejně tak se až dnes NATO dohodlo na zvýšení obranných rozpočtů. Netřeba ovšem dodávat, že v září 1938 nebylo naše opevnění ani zdaleka dokončeno.
Okamžik, kdy v Československu začala brát situaci alespoň trochu vážně většina lidí, nastal až v roce 1937. Teprve v této době se Konrád Henlein začal dožadovat místa ve vládě a v pohraničí se ve větší míře začaly objevovat násilné incidenty. Stále se ale zdálo, že Československo má situaci pod kontrolou. Anšlus Rakouska na jaře 1938 pak následně zcela změnil podmínky obrany Československa a učinil ji extrémně obtížnou. V této době už se hrozba války zdála poměrně reálnou i běžným obyvatelům země.
Jinými slovy, situace se stávala vážnější a vážnější poměrně nenápadně a prudce eskalovala až v posledních měsících před samotnými osudnými dny. Takových lidí, podle kterých se Hitler proti Československu ničeho neodváží, byly na přelomu let 1936 a 1937 plné hospody. Za rok a půl se československé pohraniční sloupy kácely k zemi. Odmítání představy toho, že válka skutečně hrozí, je jistě krátkodobě pohodlné a člověku se žije lépe. Je to ale jen a pouze klamání sebe sama.
Nikdo v tuto chvíli neví, jak bude vypadat svět na jaře roku 2027, hrozby je ale třeba brát zcela vážně. A představa, že se válce lze vyhnout tím, že nebudeme utrácet za zbrojení a učiníme se dobrovolně slabšími, hraničí s psychiatrickou diagnózou. Naši předci před 90 lety až takto naivní nebyli. Bohužel, ani to nestačilo. Poučíme se, anebo si jejich osud zopakujeme?
