Filip Turek a rychlá jízda: Provokace, pózérství, nebo politická strategie?

Europoslanec Filip Turek (zvolený za koalici Přísaha–Motoristé sobě) se ocitl pod palbou kritiky kvůli videím a fotografiím, na nichž porušuje dopravní předpisy jízdou vysokou rychlostí na dálnici. Na svém instagramovém účtu zveřejnil v polovině dubna fotografie tachometru ukazujícího přes 200 km/h. V jednom záběru rychloměr dokonce naznačoval 238 km/h, jinde se chlubil rychlostí 250 km/h. Turek tvrdil, že snímky pocházejí z Německa (kde na části dálnic není horní limit rychlosti), ale internetoví uživatelé rychle odhalili, že svodidla a směrové patníky na fotografiích odpovídají české dálnici D5 u Plzně. Pokud jel v Česku, překročil by povolenou maximální rychlost 130 km/h o více než 100 km/h – to představuje závažný přestupek.

Česká policie začala případ prošetřovat „z úřední povinnosti“. Mluvčí policie Ondřej Moravčík potvrdil, že se jízda vyšetřuje od soboty 20. dubna. Podle dopravních expertů nehrozí Turkově řidičskému průkazu postih přímo jen na základě těchto fotek (kvůli neurčitosti důkazů), přesto policie varuje, že držení telefonu za jízdy a takto vysoká rychlost ohrožují životy. Za focení nebo natáčení videa během jízdy hrozí až 4 trestné body a pokuta 3 500 Kč, za překročení rychlosti o 40+ km/h pak až 6 bodů, 25 tisíc Kč a zákaz řízení na 6–18 měsíců. ( tn.nova.cz)

Politici napříč spektrem zveřejnili pobouřené reakce. Europoslankyně Danuše Nerudová (STAN) na facebooku ostře odsoudila Turkovu jízdu slovy, že „jet v plném provozu na dálnici přes 200 km/h a fotit se u toho na telefon může jen sobecký machr, kterému je bezpečnost ostatních úplně ukradená“.

Podobně Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) označil jednání za „naprosto zbytečné machrování, které nepřinese žádné politické body, ale spíše policejní předvolání“. Kritici připomínají, že politická imunita europoslance se na dopravní přestupky nevztahuje a Turek si tak může sám způsobit odebrání řidičáku.

Na sociálních sítích se okamžitě strhl povyk – mnozí lidé volají po přísném potrestání a dávají Turka za odstrašující příklad „piráta silnic“. Naopak část jeho fanoušků jej brání s tím, že „v Německu se tak jezdí běžně“.

Zajímavé je, že sám Filip Turek zlehčuje dopad celé kauzy. Na dotazy médií reagoval, že „žádnou smysluplnou kritiku jsem nezaznamenal“ a že příspěvkem chtěl ukázat, kolik kongresů a schůzek je schopen stihnout za tři dny (naznačil tím, že rychlá jízda je součástí jeho pracovního tempa). V prohlášení pro Seznam Zprávy dokonce obvinil média, že vyvolala „hysterii“ a „mediální lynč“, který prý způsobil přirozenou reakci jeho příznivců – tedy vlnu napodobování rychlé jízdy. Odpovědnost převrací: pokud by někdo při nezodpovědném závodění způsobil nehodu, „zásluhu si za to mohou připsat všichni ti, kteří se tak hlasitě pohoršovali“. Takové vyjádření vyvolalo další vlnu kritiky, neboť Turek tím odmítl jakoukoli sebereflexi.

Turkovy komunikační taktiky a budování image

Turkův styl komunikace se dlouhodobě vyznačuje přímou konfrontací, využitím kontroverzí a silné vizuální prezentace. Na Instagramu vystupuje pod přezdívkou @filipturekpresident a jeho obsah cíleně oslovuje auto-moto komunitu a mladé voliče. Glosa na serveru Info.cz to shrnuje: „Turek moc dobře ví, co dělá…“

Turek často používá konfliktní situace k upevnění pozice mezi svými voliči, například i v debatě se Zdeňkem Hřibem, kde na obvinění z krajní pravice reagoval děkováním za „skvělou reklamu“.

Sociální sítě využívá jako platformu, kde může obcházet tradiční média a přímo oslovovat svůj elektorát. Často volí populistická témata spojená s dopravou: brojí proti ekologickým omezením pro automobilisty, ostře kritizuje Zelenou dohodu EU a ekologické neziskovky, které dle něj „brzdí výstavbu dálnic“. V televizních diskusích vystupuje sebejistě a rád zdůrazňuje, že je hlasem „obyčejných řidičů“ proti „elitářským“ pravidlům a byrokratům. Tím si buduje pověst „lidového“ politika, který mluví bez obalu a nebojí se tabu – což mu získává jak zapálené příznivce, tak zaryté odpůrce.

Odborné pohledy: promyšlená taktika, pózérství, nebo nezodpovědnost?

Nad Turkovým chováním se zamýšlejí politologové, psychologové i mediální komentátoři. Nabízejí se nejméně tři možné interpretace: buď jde o promyšlenou taktiku zviditelnění, nebo o čisté pózérství a snahu šokovat, anebo o nevyzrálé, nedomyšlené chování bez ohledu na následky. Případně se tyto roviny mohou prolínat.

Za prvé, mnozí pozorovatelé zastávají názor, že Turek využívá kontroverzi jako vědomou strategii PR. Staré marketingové rčení „i špatná reklama je pořád reklama“ se zde zdá příznačné. Kdyby Turek opravdu nechtěl, aby se vědělo o jeho 250km rychlostech, nikdy by takový příspěvek nezveřejnil. Glosa na serveru Info.cz trefně poznamenala, že pobouřená reakce mravokárců – v čele s Danuší Nerudovou – vlastně Turkovi dělá skvělou reklamu a přesně to on chtěl. Každé nové pobouření jen upevňuje Turka v povědomí veřejnosti. Tento efekt lze pozorovat i u zahraničních populistů – například Donald Trump v USA dlouhodobě těžil z toho, že jeho kontroverzní výroky plnily titulky médií. Podobně Silvio Berlusconi v Itálii zůstával populární navzdory četným skandálům; byl to rozporuplný lídr, který rozděloval veřejné mínění, ale jeho příznivci vyzdvihovali charisma a sílu osobnosti. Z tohoto úhlu pohledu je Turkův Instagram plný rychlé jízdy cíleným budováním značky „rebelující motorista“ – šokuje, aby získal publicitu, a tu pak promění v politický kapitál u svých voličů.

Za druhé, nelze přehlížet prvek pózérství a exhibicionismu. Turek se rád prezentuje jako alfa samec za volantem, což může uspokojovat jeho ego a potřebu uznání. Instruktorka autoškoly Jana Homolová v reakci na Turkovu jízdu pro Novinky.cz zdůraznila, že „ego za volant nepatří, je důležité ctít pravidla“. Podle ní dnes kázeň řidičů podkopávají influenceři, kteří mají „nutkání se při vysoké rychlosti natáčet a dělají z toho trend“. Právě Turek – coby ex-závodník a influencer – může působit jako negativní vzor pro mladé řidiče, kteří pak z frajeřiny riskují život svůj i ostatních. Psycholog by možná Turkovu zálibu v riskantní jízdě vysvětlil jako potřebu adrenalinu a potvrzení vlastní výjimečnosti. Sdílení videí s extrémní rychlostí a následné chlubení se reakcemi fanoušků pak působí jako show – Turek hraje roli „silničního kovboje“, kterému pravidla nic neříkají. Takové chování může být zčásti kalkul, zčásti osobnostní rys.

Za třetí, je tu hledisko nezodpovědnosti a nedomyšlenosti. Dopravní experti varují, že Turkovy kaskadérské kousky nejsou bez rizika ani v ideálních podmínkách. Policie i bezpečnostní odborníci se shodují, že takové jednání zkrátka na silnice nepatří. Z pohledu zákona je navíc úplně jedno, zda někdo porušuje předpisy pro efekt nebo z nerozvážnosti – postih by měl následovat. Sázka na kontroverzi je riskantní hra – může mobilizovat jistou skupinu voličů, ale zároveň odradit umírněné sympatizanty a poskytnout munici oponentům.

Srovnání: kontroverze jako nástroj zviditelnění v zahraničí

Turkův případ zapadá do širšího fenoménu politiků, kteří cíleně pracují s kontroverzí jako marketingovým nástrojem. Populističtí lídři často zkoušejí hranice únosného a spoléhají, že pobouření protivníků jim spíše prospěje než uškodí. Kromě již zmíněného Donalda Trumpa či Silvia Berlusconiho můžeme vzpomenout několik příkladů:

Ve všech těchto případech platí, že kontroverze udržuje politiky „ve hře“. Média milují výrazné příběhy a publikum na ně reaguje – ať už souhlasně, či rozhořčeně. Strategií „bad publicity is still publicity“ se politici snaží dosáhnout, aby se o nich nepřestalo mluvit. Důležité ale je, jak tuto publicitu dále zúročí. U Filipa Turka je evidentní snaha proměnit image „dopravního piráta“ v určitou rebelantskou autenticitu, která osloví voliče unavené konvenční politikou.

Zda mu tato sázka na rychlou jízdu a rychlou slávu vyjde, ukážou nadcházející měsíce – zejména reakce voličů a případné právní důsledky vyšetřování.