Článek
Přiznám se hned na začátku – jsem pravicově smýšlející volič. Věřím v osobní odpovědnost, jednoduchý daňový systém a regulace jen tam, kde je to opravdu nutné. Jenže poslední dobou se zdá, že tahle moje politická orientace je trendy asi jako videopůjčovna. Když se dnes podívám na politickou nabídku, prostě si nevyberu. Všichni nabízí všechno, jako když pejsek a kočička vaří tuze dobrý dort.
Pravice? Tady neprodáváme
V dřívějších dobách jste mohli s jistotou říct, kdo je kdo. Politika se dlouho dělila na dva základní tábory: levici a pravici. Každý z nich měl jasně definované hodnoty a cíle – levicové strany se tradičně zasazovaly o sociální spravedlnost, práva pracujících a větší vliv státu v ekonomice, zatímco pravice stavěla na volném trhu, nízkých daních a individualismu.
Jenže dnes? Dnes jsou všichni catch-all. Strany se se snaží oslovit co nejširší spektrum voličů, často i za cenu rezignace na konzistentní ideologii. Něco jako running sushi, jen tam přihodíte jetě trochu indické, řecké a klidně i české kuchyně. V nabídce určitě najdete i burger. Každý slibuje, že vyřeší úplně všechno, od dostupného bydlení až po kryptoměny, ale skutek utek.
„Catch-all“ strana se neomezuje na určitou část voličů, ale naopak chce oslovit všechny. Takové strany jsou pružné (rozuměj bezpáteřní), rychle reagují na měnící se nálady společnosti a upravují svůj program podle toho, co zrovna „frčí“. Jejich cílem je maximalizace voličské podpory bez ohledu na ideologickou čistotu. Není důležité, co si strana myslela před rokem, důležité je, co voliči chtějí slyšet teď.
Naším ikonickým představitelem „catch-all“ politika je Andrej Babiš. Ještě před pár lety označoval kryptoměny za nesmysl na pomezí experimentu a letadla. Dnes však kopíruje rétoriku Donalda Trumpa a mluví o bitcoinech jako o inovaci, kterou je třeba podporovat. Proč? Protože téma digitálních měn oslovuje mladší generace voličů, zejména ty, kteří hledají alternativu k tradičním finančním systémům.
Nebo Piráti, kteří začínali jako radikální obhájci svobody na internetu, ale dnes vám slíbí všechno od školky za rohem až po digitální dálnice. Ať se podívám na jakoukoliv stranu, připadám si jako na farmářském trhu, kde všichni prodávají rajčata, ale nikdo nechce říct kolik to bude stát.
Jak rozplakat pravicového voliče?
Levicoví voliči si mohou vybírat z různých přístupů – od tradiční sociální demokracie po moderní ekologické hnutí. Pravice naopak nabízí volbu mezi roztříštěnými stranami, které se často nedokáží shodnout na základních hodnotách, a stranami, které svým populismem či vazbami na kontroverzní figury důvěru voličů podkopávají. Výsledkem je frustrace pravicově smýšlejících lidí, kteří by rádi viděli politiku založenou na odpovědnosti, jasném systému a minimálních zásazích státu – ideály, které jsou zatím v Česku nedostatkovým zbožím. Pokud nechcete volit kmotry, bafuňáře a jiné „vlivné“, nabídka je ještě chudší.
Co s tím?
Chtěl bych stranu, která mi nabídne jasné odpovědi. Daňový systém, kterému porozumím i bez diplomu z ekonomie. Regulace, které neznamenají, že si musím brát právníka, abych si otevřel živnost a nedej bože někoho zaměstnal. A hlavně bych uvítal politiku, která staví na hodnotách, ne na průzkumech, co je zrovna cool.
Ale možná jsem jen staromódní. Možná si dnes každý politik musí nasadit kšiltovku, v jedné ruce držet bitcoin a v druhé kafe z hipsterské kavárny, aby ho někdo vůbec poslouchal. Jenže já pořád věřím, že pravicové hodnoty mají smysl. Jak naivní, že?
