Článek
Ředitelka zlínské hygieny MUDr. Eva Sedláčková, Ph.D., v těchto dnech nevzbudila pozornost díky účinné preventivní kontrole ve školních jídelnách, ale kvůli dopravní nehodě. Při předjíždění kolony na silnici mezi Zlínem a Fryštákem srazila motorkáře, zpomalila – a pak se rozhodla pro nečekaný manévr. Sešlápla plyn a z místa nehody ujela. Policie ji později vypátrala a obvinila z ublížení na zdraví z nedbalosti. Hrozí jí až rok vězení.
Případ působí jako nechtěná metafora určité části veřejné správy: když dojde na střet s odpovědností za své činy, sešlápne se plyn a odpovědnost zůstane ležet na krajnici.
Hygiena přitom v systému zdravotnictví zaujímá zvláštní místo. Hygienici nejsou „klasickými“ lékaři v bílých pláštích, kteří denně zachraňují životy na operačních sálech. Jsou to odborníci a úředníci v jednom. Jejich práce je nesmírně důležitá – bez nich by nebylo možné zvládat epidemie ani nastavovat preventivní opatření.
Hygienici tradičně stojí v českém zdravotnictví tak trochu na okraji. Přestože mají lékařský titul a specializovanou způsobilost, v očích mnoha klinických lékařů jsou vnímáni spíše jako „úředníci v bílých pláštích“. Medicínu provozují hlavně na papíře, v tabulkách a vyhláškách, nikoli přímo v ordinacích. Tento odstup je dlouhodobý a není bez příčin.
Platy hygieniků začínají výrazně níže než u jejich kolegů v nemocnicích – podle údajů z roku 2020 šlo o 22 980 korun na hygienických stanicích proti 33 420 korunám v klinické praxi. Nízké ohodnocení a minimální možnosti profesního růstu vedou k tomu, že ročně specializaci v hygieně dokončí jen jeden až dva lékaři. Výsledkem je stárnoucí personál a chronický nedostatek odborníků.
Česká lékařská komora prosazuje, aby hlavní hygienik byl vždy skutečný lékař se specializací, a snaží se tím zvýšit prestiž tohoto oboru, ale zatím s omezeným výsledkem. Vnímání hygieny jako méněcenné odnože medicíny zůstává silné – a podobné incidenty, jako je zběsilý odjezd zlínské hygieničky od nehody, bohužel tomuto obrazu moc nepomáhají.
Na nehodě MUDr. Sedláčkové mne ale zaujala ještě jedna okolnost: služební vůz, kterým ujela. Byla to totiž Škoda Octavia RS. Model s výkonem přes 180 koní a sportovní charakteristikou. Vážně RS?
Škoda RS ve službách hygieny? Rozuměli bychom vozidlu rychlé záchranné služby. Rozuměli bychom policejnímu zásahovému vozu. Ale úřední orgán veřejného zdraví, který většinou vykonává svou činnost v předvídatelném tempu a bez nutnosti dramatických zásahů, opravdu potřebuje takto výkonné auto? Nebo zde hraje roli něco jiného – touha po prestiži, pohodlí, pocitu výjimečnosti a nadřazenosti?
Veřejné finance jsou křehká věc. Když se veřejné instituce začnou vybavovat sportovními modely, místo aby volily úspornější standardní služební vozy, vypovídá to cosi o hodnotovém nastavení. Nepotřebujeme, aby vedoucí úředníci závodili v rychlosti odjezdu. Potřebujeme, aby závodili v kvalitě a dostupnosti veřejné služby.
K zamyšlení zbývá také otázka, proč vlastně někteří lidé od nehod ujíždějí? Důvody jsou často známé: strach z odpovědnosti, panika, ale i podezření, že by se při policejní kontrole mohlo ukázat něco nežádoucího – například alkohol nebo drogy v krvi. Ať už v tomto případě sehrála roli panika nebo jiný důvod, rozhodnutí opustit místo nehody nikdy nevrhá na řidiče dobré světlo. Navíc uplynulo dost času na to, aby se po odeznění případné paniky sama nahlásila.
Případ zlínské hygieničky je tedy varováním. Nejen kvůli chování konkrétní osoby, ale i kvůli systému, který někde mezi tabulkami a služebními vozy jaksi pozapomněl, že je tu, aby sloužil, ne aby si hrál na privilegovanou vrchnost.
