Článek
„Tati, proč influenceři říkaj, že máme být autentický, když pak filtrujou i svoje psy?“ zeptá se mě dcera a já cítím, že nejen neznám odpovědi, ale nerozumím ani samotné otázce. V hlavě mi běží scénáře, jak by se na to dalo odpovědět, ale nakonec to vzdám. „Hele, nevím,“ řeknu. Ona jen pokrčí rameny a jde dál. Já ale zůstanu přemýšlet. Co jí vlastně doopravdy můžu poradit, když se svět mění rychleji, než ho stačíme chápat?
Dospělí mají zvláštní schopnost tvářit se vážně a důležitě, jakože všechno vědí. Jenže pravda je taková, že o spoustě věcí netušíme vůbec nic. Lhostejno zda se jde o dospěláka lékaře, advokáta, generálního ředitele, instalatéra nebo snad zednického mistra. Chtěli bychom být těmi, kdo přinesou dětem odpovědi na všechno – od změny klimatu po umělou inteligenci, ale přitom sami často nechápeme ani ty nejzákladnější věci, které náš svět momentálně definují.
Sociální sítě: kdo tu vlastně vede?
Jeden příklad za všechny jsou sociální sítě. Generace našich dětí má přístup k nekonečnému množství informací, ale my jsme ti, kdo jim má vysvětlit, co sdílet a co ne. Říkáme jim, aby si chránily soukromí, zatímco sami nahráváme fotky na Instagram, kde za nás algoritmus rozhoduje, komu se ukážou. Jsou to dospěláci, kteří bezhlavě postují fotografie svých dětí již od prvních snímků z ultrazvuku. Jak se to asi promítne na první generaci, jejichž celý život bude nedobrovolně zaznamenán v předivech sociálních sítí?
A co bezpečnost? Dětem vysvětlujeme, aby nemluvili s cizími lidmi, ale jsou to dospěláci, kteří bez rozmyslu klikají na anonymní recenze a soutěže o iPhone. Učíme je odolávat tlakům sociálních sítí, zatímco sami podlehneme při prvním pohledu na výhodnou nabídku. A to ani nezačínám o tom, jak vysvětlit deepfakes nebo fenomén, kdy se AI generované obrázky vydávají za umění.
Umělá inteligence: co bude dál?
Když jsem byl dítě, rodiče nám říkali, že bez dobré školy skončíme „u pásu“. Teď ale i ten pás obsluhují stroje. A co se bude dít za pár let, kdy AI možná nahradí nejen manuální, ale i kreativnější profese? Podle některých studií OECD, až 14 % současných pracovních míst zanikne kvůli automatizaci a významně poroste potřeba sociálních dovedností. Možná bych měl dětem radit, aby se zaměřily na práci, kde bude stále potřeba lidský dotek – psychoterapie, zdravotnictví, nebo třeba umění. Ale kdo zaručí, že AI nezačne jednoho dne psát básně lépe než my?
Umělá inteligence diagnostikuje rakovinu přesněji než většina specialistů a já sám bych jako pacient dal přednost rychlejší diagnostuce s AI, než čekat na volný termín lidského specialisty. Toho budu potřebovat hned po té. Pokrok nám dává nové nástroje, ale my ještě zdaleka nevíme, jak je správně používat a jak dalece ovlivní naše životy.
Elektromobilita a jiné příběhy o spáse světa
Podobné dilema je i s elektromobily. Jsou spásou planety, nebo slepou vývojovou cestou? Z jedné strany slyšíme, že elektromobily jsou budoucnost, z druhé, že je to jen prolobovaný nesmysl. A v garáži nám stojí diesel. Jak tohle máme dětem vysvětlit, když ani vědci nemají jasno?
Nevědět není selhání
Žijeme ve složité době, kdy odpovědi na základní otázky nejsou vůbec jasné. Jakou školu má studovat dnešní dítě, aby za dvacet let mělo uplatnění? Co je skutečně ekologické? A jak chránit soukromí ve světě, kde i lednička dokáže sbírat data o tom, jak často jíme zmrzlinu?
Je snadné tvářit se, že víme. Tvářit se jako autority, které mají na všechno odpověď. Ale víte co? Není to nutné. Možná je na čase přiznat si, že nevědět je v pořádku. Neznamená to selhání, ale ochotu hledat odpovědi spolu.
Takže až se mě příště dcera zeptá: „Tati, co mám dělat, až AI zvládne všechno líp než já?“ odpovím: „Nevím. Ale neboj, zjistíme to spolu.“ Protože přiznat, že tu taky žijeme poprvé a cestu musíme hledat, může být to nejlepší, co dětem můžeme předat.
