Článek
Proč se platí za „prázdná“ média?
V Česku máme autorský zákon (zákon č. 121/2000 Sb., § 25), který stanovuje, že když si koupíte zařízení schopné nahrávat a přehrávat hudbu (například flešku, externí disk, ale také smartphone), část peněz jde přes kolektivní správce, jako je Ochranný svaz autorský (OSA), tvůrcům hudebních děl. Výchozí myšlenka je taková, že lidé mohou na tato zařízení snadno nahrát hudbu či filmy pro soukromé použití, a autoři by měli dostat aspoň nějakou kompenzaci.
Jenže ten samý poplatek zaplatí fotograf, který flešku používá výhradně k dočasnému ukládání fotek, nebo student, co si na ni ukládá školní referáty. Právě tohle budí největší emoce: Proč mají platit za něco, co vůbec nesouvisí s hudbou? Navíc v době, kdy mnoho uživatelů za hudbu platí prostřednictvím online platforem jako je Spotify, Apple Music a dalších.
Co dělá OSA?
• OSA (Ochranný svaz autorský) zastupuje hudební skladatele, textaře i hudební vydavatele.
• Vybírá peníze od organizátorů koncertů, televizí, rádií nebo majitelů restaurací, kde se hraje hudba.
• Dále rozděluje vybrané poplatky mezi autory – část si ponechá na svůj provoz (administrativa, zaměstnanci, IT systémy), zbytek se snaží přerozdělit co nejspravedlivěji.
Podrobnosti o tom, kolik se vybere a kolik autorům opravdu doputuje, zveřejňuje OSA ve svých výročních zprávách. Kritici ale upozorňují, že laikovi se v nich těžko orientuje a náklady na provoz jsou vyčísleny jen velmi povšechně. Za rok 2023 uvádí příjem (inkaso) 1,7 miliardy Kč, ale mezi autory rozdělil „jen“ 1,2 miliardy.
Podle jejich statistik by umělec, aby si za měsíc vydělal pouhých 17 300 Kč (cca minimální mzda), musel získat např. 1,6 milionu shlédnutí na internetu. Přijde vám to dost? Streamovací platformy platí naštěstí víc.
Někteří distributoři, přes které umělci mohou svá díla nahrávat hromadně na většinu hudebních platforem (Spotify, Apple Music, YouTube, a další), veškeré příjmy z těchto platforem předají umělci. Hradí se jen roční poplatek za zastupování distributorem, který může být i pod 1000 Kč ročně. Za 1 mil přehrání např. na Spotify, pak umělec dostane přibližně tři až čtyři tisíce dolarů (kolem 80 tis Kč), což už zní rozhodně zajímavěji. Výpočet odměny za streamování je ale poměrně složitý a odměnu za jedno přehrání ovlivňuje hodně proměnných. Za přehrání na YouTube nebo Apple Music je příjem obvykle ještě o něco vyšší.
Co vadí lidem nejvíc?
Poplatky z prázdných nosičů, telefonů apod.
Lidem, kteří hudbu nestahují a na flešku či disk ukládají úplně jiné věci, se zdá poplatek nespravedlivý. To, že někam můžete uložit něčí hudbu, ještě neznamená, že to uděláte nebo že za tu možnost chcete „preventivně“ platit. Vám také firma nepošle výplatu za to, že pro ni teoreticky můžete pracovat. Nutno ale dodat, že se tak děje v souladu s evropským a samozřejmě také českým právem.
Rušení, nebo reforma?
Kolektivní správa autorských práv je v zásadě užitečná, protože autorská práva by si jednotliví hudebníci sami těžko hlídali. O zrušení OSA se proto občas mluví nahlas, ale ve skutečnosti by to mohlo nadělat ještě větší zmatek.
Řada lidí (od politiků až po hudební publicisty) však volá po reformě. Proč?
• Transparentnější účetnictví – aby každý věděl, kam peníze jdou, kolik se vybere a kolik dostávají autoři.
• Revize poplatků za prázdná média – v době streamování a cloudových služeb mohou působit zastarale a nespravedlivě.
Pokud si kupujete flešku nebo externí disk jen pro osobní fotky nebo dokumenty, nejspíš se nevyhnete pocitu, že z vašeho pohledu platíte „zbytečně“.
A tak se dostáváme k hlavní otázce: Je fér, že za možnost stáhnout hudbu zaplatí plošně všichni, včetně těch, kteří si na flešku ukládají úplně jiné věci než hudbu? To je něco, co společnost snáší čím dál hůř. Pokud se nezačne hledat modernější řešení, asi nás bude doprovázet i nadále.
