Článek
Slunce je vysoko na obloze. Žhnoucí paprsky dopadají kolmo na vyschlou zem. Kdysi zelené údolí Nilu je nyní vyprahlé a zbývá tu poslední oáza široko daleko. Pro Torův kmen znamená přežití.
Kousek dál, na vyvýšenině, stojí neznámá skupina. Jejich siluety dávají vědět, že nepřišli za obchodem. Muži i ženy ozbrojení oštěpy a kamennými sekerami. Přišli si něco vzít a vypadají odhodlaně. Oáza nestačí pokrýt potřeby obou kmenů, rozhodně ne na dlouho. Dnešní den se neobejde bez násilí.
Tor, zkušený náčelník v plné síle, pevně sevřel svůj oštěp. Napětí je hmatatelné. Všichni vyčkávají na smluvený povel. Nikdo se nehýbe, každý ví, co je v sázce. Ostatně není to první skupina, se kterou jsou nuceni se střetnout. Na obranu povstal celý kmen, ženy a děti nevyjímaje. Každý, kdo může hodit kamenem nebo vystřelit šíp, se hodí. Není kam couvnout.
„Teď,“ sykl Tor, zvedl oštěp nad hlavu a rozběhl se směrem k vetřelcům. Zbytek jeho kmene ho poslušně následoval. Z druhé strany se ozval bojový křik. Cizí kmen se dal také do pohybu a během okamžiku se obě skupiny střetly ve smrtonosném boji. Šípy svištěly vzduchem. První muž padl s šípem v rameni, druhý byl tvrdě sražen oštěpem. Krev stéká na rozpálenou půdu a zběsilý pohyb víří oblaka prachu vzduchem.
Nevím, čím se bude válčit ve třetí světové, ale ve čtvrté to bude s klacky a kameny.
Náčelník se ohnal oštěpem a zasáhl nejbližšího cizince přímo do hrudi. Muž zavrávoral, z úst mu vyšel tlumený sten a padl k zemi. Není čas polevit. Další protivník už na něj napřahuje svou kamennou sekeru. Tor se otočil právě včas, aby proutěným štítem zbrzdil jeho silný úder. Otřáslo jím to, ale udržel se na nohou. Jeho spolubojovník nepřítele odpravil prudkým úderem palicí přímo do hlavy a Tor mohl konečně popadnout dech. Rozhlíží se. Všichni kolem zuřivě křičí. Kdo nekřičí v zápalu, křičí bolestí. Boj byl divoký a chaotický. Viděl, jak jeden z jeho mužů zasáhl kopím nepřítele do břicha, jen aby sám padl pod jeho sekerou.
Náhle zaregistroval rychlý pohyb. Byl to vůdce cizinců. Silný muž, vyšší než ostatní a byl blízko. Tor zvedl svůj štít na poslední chvíli. Oštěp sice vykryl, ale štít už to nevydržel. Ostrý pazourek prošel skrz a pořezal Tora na paži. Ten zařval bolestí, ale obratem provedl rychlý výpad vpřed. Vší silou zasáhl oštěpem cizince do boku. Rána byla hluboká. Muž se s vykulenýma očima skácel na zem a jeho krev rychle prosakovala skrz kožešiny.
Bitva byla u konce. Zbytek cizinců se po smrti svého náčelníka dal na útěk. Torovi vysílení lidé postávali kolem něj, těžce dýchali, ruce a obličeje zbrocené potem i krví. Oáza zůstala jejich. Zatím. Jak dlouho to ještě vydrží?
Tak nějak by se mohla odehrávat možná jedna z prvních pravěkých bitev. Přinejmenším jde o jeden z nejstarších násilných střetů lidí, ke kterému existují nějaké archeologické nálezy.
Pravěké bitvy: Skutečnost, nebo mýtus?
Pravěk se často popisuje jako klidné období, kdy lidé žili v harmonii s přírodou, a konflikty byly spíše osobního rázu. Jistě, pro mnoho lovců a sběračů to zřejmě platilo. Přestože si jejich pravěké komunity navzájem pomáhaly a sdílely zdroje, existovaly situace, kdy se boj stal nevyhnutelným.
Archeologické nálezy, jako ten z Džebel Sahábá (na hranici dnešního Egypta a Súdánu), kterými je inspirován úvodní příběh, naznačují, že „válku“ o zdroje znali lidé už v pravěku. Voda, potrava, bezpečné území – to vše mohlo rozhodovat o životě a smrti. Bojovat se mohlo i o ženy, jejichž dostatek byl klíčový pro rychlejší nárůst počtu členů kmene.
V roce 1965 bylo v Džebel Sahabá objeveno pohřebiště s pozůstatky 61 lidí. Tento nález se stal jedním z nejstarších důkazů organizovaného násilí mezi lidskými skupinami. Kosterní pozůstatky mají na sobě stopy ran způsobených zbraněmi – šípy, oštěpy a dalšími zbraněmi. Zranění postihla nejen muže, ale i ženy a děti. To ukazuje, že nešlo o lov, ale skutečně o cílený útok na celou komunitu.
I když by se podle počtu pozůstatků v pohřebišti mohlo zdát, že u Džebel Sahábá došlo k velké bitvě, podle novějších vědeckých zkoumání šlo spíše o sérii menších střetů a násilných půtek, které trvaly po delší dobu. V oblasti docházelo ke klimatickým změnám, kdy Nil částečně vysychal a dostupné zdroje vody a potravy se stávaly vzácnějšími. Skupiny lovců-sběračů se ocitly v situaci, kdy musely bojovat o omezené zdroje, a právě tyto opakované střety mohly vést k hromadnému násilí, jehož důsledky jsou patrné v archeologických nálezech.
Opevněné osady: Pravěcí lidé se připravovali na útok
V období neolitu, kdy se lidé začali usazovat a věnovat se zemědělství, začali také stavět opevněné vesnice. Archeologické naleziště v Evropě a na Blízkém východě ukazují, že i pravěké komunity si budovaly palisády a příkopy, aby se chránily před útoky jiných skupin. Tyto důkazy naznačují, že válka nebyla výjimečná ani mezi zemědělci. Opevnění jasně svědčí o tom, že hrozba napadení byla reálná a není bez zajímavosti, že úsilí na jejich stavbu vynakládali i některé skupiny lovců a sběračů.
Archeologické nálezy z různých částí světa nám ukazují, že válka a násilí byly přítomné už v dobách, kdy lidstvo začínalo svou cestu. A tak se válčení dostalo na jednu z prvních stránek naší historie.
